Zpravodaj - page 23

21
časopis obyvatel a přátel Sokolovska
viněný cítí nespravedlnost, zatrpklost, ztrátu ideálů a výsledkem pak toho je, že trest neplní své výchovné
poslání. Naopak – nespravedlivě potrestaného může trápit zžíravý pocit, který se obvykle vyjadřuje slovním
obratem – pro dobrotu na žebrotu. Vždy mě bude těšit, že se v daném případě tak nestalo.
Ale vraťme se opět k mému vojákování. Pro nevojáky je snad vhodné uvést, že vojenství má charakter
kolektivního sportu. Znamená to tedy, že dobrý výsledek se dostaví tehdy, pokud si všichni členové vojen-
ského kolektivu plní své povinnosti. A nyní se dostávám k meritu věci.
Mým zástupcem, coby velitele topogeodetické čety, byl desátník Ján Oxxx z Lučence. Během základní
vojenské služby se mezi námi vytvořilo opravdové kamarádství. Ján byl po odborné stránce na požado-
vané úrovni (vždyť byl vystudovaným geodetem), své úkoly vždy plnil obětavě a spolehlivě, jednal vždy
spravedlivě a pomohl vždy tam, kde to bylo možné. Je tedy přirozené, že jsem si jeho působení v naší četě
opravdově vážil. Ján se tak stal kamarádem, na kterého nelze zapomenout. Když jsme se 31. 8. 1973 v So-
kolově loučili, ani mě nenapadlo, že vzpomínky na kamaráda z vojny budou po mnoha letech tak silné. Jak
se ale zkontaktovat, když jsem znal pouze jeho rok narození (1954) a bydliště v letech jeho mladosti? Vsadil
jsem na náhodu a napsal dopis na Městský úřad Lučenec s prosbou o pomoc při hledání bydliště kamaráda
z vojny, Jána Oxxx. Během několika dnů jsem ze Slovenské republiky obdržel odpověď. Tolik jsem si přál,
abych v ní nalezl požadovaný údaj a již jsem se těšil, až se s Jánem setkáme a zavzpomínáme na bezpočet
příhod nejen z ministerské prověrky, ale z celého působení u dělostřeleckého pluku v Sokolově. Snad až
v okamžiku před otevřením dopisu jsem si uvědomil, že se sejdeme po neuvěřitelných 40 létech. A hned se
mi začalo vybavovat, co se za tu dlouhou dobu v našich životech asi stalo a jak budu rád naslouchat jeho
vyprávění a naopak svěřovat se mu se svým osudem. Jako u správného dědy bych mou „zpověď“ ukončil
ukázkou fotografií milované vnučičky Haničky. Toto natěšení se mžikem zhroutilo po přečtení dopisu: „Ján
Oxxx, narodený v roku 1954, zomrel v Lučenci 6. 10. 1998“. Pracovníkům Městského úřadu Lučenec jsem
poděkoval za poskytnutí informace, byť tuze, tuze, smutné. Současně jsem vyslovil prosbu tlumočit rodině
vzkaz, že v Jánovi jsem na vojně poznal opravdového kamaráda, na kterého se nezapomíná.
František Horník
Čeští učitelé v Kostelní
Školní budova v obci Kirchberg, později Kostelní, vznikla v roce 1807 na místě dřevěné budovy staré
fary. Původně zde byly dvě třídy, od roku 1891 pak třídy tři. Šlo samozřejmě o obecnou školu ně-
meckou, které po válce prošla zvláštní proměnou. Bezprostředně po jejím skončení totiž sloužila jako
věznice a potom odsunové středisko zdejšího německého obyvatelstva. A teprve po odchodu většiny
Němců a příchodu nových dosídlenců se obnovuje její původní účel, ale už v intenci české školní sprá-
vy. V této obci na Kraslicku tak dochází opět k zahájení školní výuky. Podle tehdejších tradic byla zalo-
žena i školní kronika. Ovšem na rozdíl od jiných kronik své doby jsou zápisy z Kostelní značně strohé.
Její přínos zůstává také v tom, že zachycuje jména učitelů, kteří na škole působili.
Poválečné vyučování začíná 10. prosince 1947, kdy je zde zapsáno 13 dětí a prvním vyučujícím
a školním správcem se stal Zdeněk Lahoda. Ke konci tohoto školního roku sem chodilo nakonec 15
školáků. Další vzestupný počet dětí následuje ve školním roce 1948/49, ve kterém sem nastupuje 23
žáků, ale pak zase jejich počet klesá na 17. Velmi časté střídání vyučujících, charakteristické pro ves-
nické malotřídky v našem kraji v poválečném období, se projevuje i tady, stejně jako kolísající počet
obyvatelstva a tím i dětí školou povinných.
1...,13,14,15,16,17,18,19,20,21,22 24,25,26,27,28,29,30,31,32,33,...44
Powered by FlippingBook