Zpravodaj - page 22

20
SOKOLOVSKO
že běh po pláni byl obtížným (či
spíše rizikovým) pro každého
velitele, neboť ve vojenských vý-
cvikových prostorech nikdy není
nouze o různé nerovnosti, kusy
drátů (často i ostnatých) a jiné
a jiné zrádnosti. Jak se dalo čekat,
z řad vojska se ozval smích, byť
tlumený. Ani poté, co velitel vstal,
nebylo tomuto trapnému divadlu
konec. Major Čxxx se totiž opět
rozběhl do klusu, ale z důvodu
podvrklé nohy výrazně při klusu
na pohmožděnou nohu napadal.
Rovněž tato okolnost vzbudila u vojáků veselí (a není vyloučeno, že jej skrývali i ministerští komisaři).
Do kasáren se vojska vracela v pozdních nočních hodinách. Snad na všech příslušnících naší jednotky, dokon-
ce i těch, kteří „vojnu zrovna nemusí“, bylo patrné, že v duchu přemítají o tom, co bude dále s jejich velitelem.
Troufnu si tvrdit, že jeho osud jimnebyl lhostejný. Kdyby alespoň nebylo té nehody při slavnostnímnástupu při
ukončení prověrek, která nepochybně vyvolávala zvídavé dotazy přítomnýchministerských důstojníků.
Následujícího dne se podobný nástup pluku konal již v kasárnách, ale místo maskáčů byli vojáci oděni
do vycházkových uniforem – vojenská technika již zůstala v garážích. Po nezbytném slavnostním pochodu
k poctě plukovní standardy pozdravil vojska velitel pluku, podplukovník Mxxx a seznámil vojáky s výsled-
ky prověrky. Nejdříve uvedl hodnocení celého pluku, pak uváděl hodnocení (tedy známky) jednotlivých
čet. Ve většině případů bylo hodnocení mírně nadprůměrné. Nervozita nás topogeodetů a průzkumáků
houstla. Konečně! Velitel pluku si nechal vyhodnocení obou čet na samý závěr této části svého vystoupení.
Cituji jej téměř doslova:
„Topogeodetická četa a průzkumná četa, jako jediné čety u pluku, jsou ministerskou
prověrkou hodnoceny nejvyšším možným počtem bodů. Upřímně gratuluji veliteli jednotky, velitelům čet, veli-
telůmdružstev a jejich příslušníkům k příkladné reprezentaci našeho pluku.“
Nejlepším vojákům byly, zejména
ze dvou jmenovaných čet, uděleny velitelem pluku odměny (z nichž zvláště tzv. opušťáků si cenili nejvíce).
Co však potěšilo každého z nás? Náš velitel, major Čxxx, i v nadcházejícím období vykonával svou pů-
vodní funkci a byla mu ponechána i hodnost, byť se dalo předpokládat, že určitý kázeňský postih mu byl
velitelem pluku udělen.
Pomyslná tečka za tímto tragikomickým příběhem byla učiněna za 10 let po té, co se stal. Dne 21. 1. 1983
byla vyhlášena v Jihočeském kraji cvičná, byť „ostrá,“ mobilizace – tedy i s výjezdem vojenské techniky.
Neminula ani mne. Kolona dlouhá snad 10 km se první den přesunula tzv. po ose (tedy vlastním pohybem
vozidel, včetně pásových) do vojenského výcvikového prostoru Brdy, lokality Valdek. Ráno jsem cosi zaři-
zoval a koho nepotkám – na vyšlapané pěšině ve sněhu jde proti mně podplukovník Mxxx. Pozdravili jsme
se salutováním, a protože v okolí nikdo nebyl, osmělil jsem se zavést hovor. Představil jsem se a pokračoval:
„Začátkem 70. let jsem sloužil na dělostřeleckém pluku v Sokolově, kterému jste velel“. Chtěl jsem se roz-
hovořit a zavzpomínat, ale podplukovník Mxxx mě vojensky rázně přerušil a dokončil má slova dovětkem:
„A zachránil jste pluk před jistou diskvalifikací při prověrkách.“ Jistě, překvapilo mne, jak si někdo může
pamatovat člověka po 15 letech, když za tuto dobu vidí tisíce dalších tváří. Ale co je ještě podstatnější. Po-
psaný příběh mě opakovaně utvrdil v tom, že pokud chceme někoho soudit, je nezbytné zohlednit všechny
důkazy svědčící jak ve prospěch delikventa, tak v jeho neprospěch. Odsouzení osoby pouze podle spácha-
ného deliktu bez zohlednění všech okolností daného případu může vést k nepřiměřenému trestu, kdy ob-
Slavnostní jarní přísaha branců, Sokolov 1973.
1...,12,13,14,15,16,17,18,19,20,21 23,24,25,26,27,28,29,30,31,32,...44
Powered by FlippingBook