Zpravodaj - page 21

19
časopis obyvatel a přátel Sokolovska
rukama. Nevím, jak by se v této situaci kdo zachoval. Jako rys jsem na řidiče skočil, zvedl jej za ramena řval
mu nad hlavou:
„Ty vole, chceš nás tu zabít?“
Dostalo se mi tiché a pokorné odpovědi:
„Promiň, ale já už ne-
můžu.“
Člověk nemusí být žádný génius, aby si uvědomil, že kolaps tohoto řidiče může postihnout kdykoliv
i řidiče za námi jedoucích nákladních automobilů. Problesklo mi hlavou, vždyť ti kluci po dobu pěti dnů spí
nějaké tři až čtyři hodiny denně a někteří ani tolik, pokud odstraňují technické závady na svém vozidle či
bojové technice, nebo pomáhají s opravou kamarádovi. Pravděpodobně stres vyprovokuje mysl člověka
k rychlému jednání. Vzpomněl jsem si totiž, když mě má žena hodlá zklidnit (pokud se zcela výjimečně
rozčílím), či má snad se mnou i jiné záměry, doporučuje, abych snědl čokoládu – ta prý obsahuje látky zvané
endorfiny, tedy látky navozující příjemnou pohodu. Snad tato teorie nezklame, pomyslil jsem si v duchu.
Zastavili jsme. Doběhl jsem k poslednímu vozidlu naší kolony, k polní kuchyni a „vyštěkl“ na provianťáka
(a kuchaře v jedné osobě): „
Pro každýho řidiče potřebuji arašídovou čokoládu.“
Dovoluji si poznamenat, že ty
arašídy byly zase z mé hlavy. Z vlastní zkušenosti řidiče jsem si mnohokrát vyzkoušel, že pokud člověk kou-
še, či žvýká žvýkačku, prokysličuje si krev v hlavě a pomáhá tak překonat únavu. Provianťák zcela po slepu
sáhl do regálu a vytáhl ještě nerozlepenou škatuli arašídových čokolád. A tak jsem uvedenou pochoutkou
mohl podělit jak řidiče, tak velitele vozů.
Sláva. Začíná se rozednívat. Má úzkost poněkud ustoupila, neboť s větší viditelností bylo jednodušší se
orientovat jak v mapě (podotýkám vysoce detailní), tak v terénu. Radista, který měl své stanoviště v zadní
části gázu, v éteru zaslechl (rozumí se v šifrované podobě, neboť nepřítel naslouchá), že první vojenské
jednotky našeho pluku začínají najíždět na plochu shromaždiště. Mohl jsem své spolubojovníky uklidnit
(ale především povzbudit), že ani naše jednotka není již daleko od cíle. A opravdu. Asi v pět hodin padesát
minut najela naše kolona na jakousi travnatou okresku, z níž už bylo vidět, že na pláni před námi je obrov-
ský shluk vojenské techniky. Pár minut před šestou hodinou jsem s kolonou zastavil u stolku, u něhož stáli
tři důstojníci. Energicky (jak to vyžadují vojenské zásady) jsem vystoupil z gázu, několika rychlými kroky
předstoupil před plukovníka stojícího nejblíže ke mně a za současného salutování jsem představil sebe
i jednotku. Plukovníka to zjevně neuspokojilo, neboť se okamžitě otázal, kde je velitel jednotky. Snažil jsem
se zachránit, co se dalo, a proto jsem pohotově odvětil, že se majoru Čxxx udělalo nevolno a sedí v následu-
jícím vozidle Tatra 805. Plukovník neprodleně zamířil k tatře. Otevřel dveře do kabiny, ale bohužel rozhovor
s majorem Čxxx se mu nepodařilo navázat. Zjevně šokován raději dveře vozidla zaklapl a dal pokyn k zajetí
vozidel naší jednotky na shromaždiště. Tuze jsem si přál, aby těmto faux pas byl konec. Jak se v dalších
hodinách ukázalo, mé přání zůstalo pouze přáním.
Ale po pořádku. Na rozlehlé pláni nastalo téměř geometricky přesné seřazování vojenské techniky – byť
zablácené, špinavé od olejů, začouzené od střeleb, s nejrůznějšími šrámy po vojenské činnosti, ale „Ord-
nung muss sein. Jawohl!“, což se tradovalo již za starého mocnářství. Před seřazenou bojovou technikou se
začaly řadit „šiky nezměrné“, jak se zpívá v jedné tklivé písni čerpající námět z krutých rakousko-italských
bitev na Piávě.
Několik rázných povelů velitele pluku a slavnostní ceremoniál k ukončení prověrek mohl být zahájen.
Provizorní slavnostní tribunu obsadila skupina důstojníků hodnotících úroveň cvičících vojsk. Vojska po-
zdravil pomocí megafonu přítomný generál, vojska na jeho pozdrav sborově odpověděla. Následně k čest-
né tribuně byli předvoláváni jednotliví velitelé jednotek. Velitelé se ke komisařům dostavovali ve svižném
klusu (vzdálenost mezi čelem jednotek a provizorní tribunou pro ministerské komisaře byla několik set
metrů). Třebaže od příjezdu na shromaždiště uplynulo již několik hodin a major Čxxx se opět, byť poněkud
malátně, ujal plnění svých povinností, klidu v duši jsem nenabyl – co když při běhu k tribuně se mu udělá
zle od žaludku. Náhle směrem k přesně vyrovnaným řadám vojsk zazněl povel analogický s předchozími,
ale se jménem majora Čxxx. Velitel, stejně jako jeho předchozí kolegové, vyběhl rychlým klusem k velitel-
ské tribuně. Pak se to stalo. Asi v polovině cesty velitel upadl na zem. V této souvislosti je poctivé dodat,
1...,11,12,13,14,15,16,17,18,19,20 22,23,24,25,26,27,28,29,30,31,...44
Powered by FlippingBook