Zpravodaj - page 19

17
časopis obyvatel a přátel Sokolovska
A opravdu. Po chvíli jízdy jsme dorazili k velkému statku a zajeli do dvora, kde již stálo několik gázů. Řidič
dostal pokyn, že se dlouho nezdržíme a že si může zdřímnout. S majorem Čxxx jsme zamířili k obytnému
stavení starobylého vzhledu se vzrostlými stromy v jeho sousedství. Velitel se ke mně poněkud naklonil a tlu-
meným hlasem mi řekl: „Mám zde známou – je to stará známost, vypiju si s ní kafe a vy si dejte, na co máte
chuť.“ Pochopil jsem, že jsme u restaurace. Po té, co jsme vešli dovnitř, jsem však změnil názor, nebyli jsme
v restauraci, ale v hospodě IV. cenové skupiny, v hospodě odpovídající vojenské strohosti a nátuře. Pravé polní
podmínky: osvětlení chabé, stoly bez ubrusů, podlaha také nic moc, vybavení nábytkemprosté, výzdoba stěn
téměř žádná, vzduch kouřem téměř neprůhledný. Lokál byl obsazen jen z části, většina hostů, civilů i vojáků,
seděla po jednomnebo po dvou u stolů. Sotva jsme usedli k volnému stolu, pan vrchní (v daných podmínkách
by bylo přiléhavější označení pan hospodský) se nás dotázal, co si objednáme. Po několikadenních mané-
vrech nebylo nad čím přemýšlet – každému pivo. V mžiku jsem zaregistroval, že v rohu lokálu mezi skupinou
mladých vojáků, sedí žena v nejlepších letech. Můj velitel byl rovněž pohotový a všiml jsem si, že různými
posuňky a gesty ji nabádá, aby přišla k našemu stolu. Nebylo pochyb o tom, že žena rozzářená úsměvem je
velitelova „stará“ známá. Ta se však s mladými vojáky bujaře bavila a na stále naléhavější výzvy majora Čxxx
nereagovala. Až konečně vstala, doslova se protáhla mezi těly svých bavitelů a stále rozzářená přišla k mému
veliteli. Těch pár jejích pohybů a zaregistrovaných ženských křivek, které nebylo možné přehlédnout, mě jen
utvrdilo v názoru, že major Čxxx má dobrý vkus. Já, pětadvacetiletý jinoch, jsem šel ve svých košilatých úva-
hách ještě dále, když jsem si v duchu pomyslel něco v tom smyslu, že tato děva by nenechala chladným
žádného příslušníka Varšavské smlouvy. „Stará“ známá se naklonila k mému veliteli a něco mu špitla do ucha.
V poměrně hlučném prostředí jsem obsahu krátkého rozhovoru nerozuměl. Jsem zastáncem přísloví – přej,
bude ti přáno. Přál jsem tudíž veliteli, aby se „starou“ známou mohl vypít šálek kávy až do dna.
Skutečnost se však ukázala opačnou. Rozzářená děva pohladila po ramenou a zádech mého velitele
a opět s úsměvem se vrátila mezi skupinu mladých vojáků sedících v rohu lokálu. Z jejích gest bylo možné
tušit, že natěšeného majora Čxxx pro tento večer vyřešila úlitbou:
„Jirko, dnes to nejde, ale budu se na tebe
těšit příště.“
Během další chvíle opustila s jedním z mladých vojáků lokál dveřmi, které jistě nebyly dveř-
mi na dvůr. A to se nemělo stát. V mé romantické duši se ihned rozhořel fiktivní příběh, v němž zhrzený
důstojník tasí šavli a vyzývá svého soka k souboji za urážku na cti. Rychle jsem se však vrátil do reality,
vždyť začátkem 70. let již důstojníci šavle ve výzbroji neměli. Člověk nemusí být vystudovaný psycholog
aby poznal, že major Čxxx je hluboce zklamán, cítí se ponížen, o pošlapané mužské ješitnosti ani nemluvně.
Ráznost vojenského vystupování na sebe nenechala dlouho čekat. Velitel dal hospodskému pokyn, že prosí
velkého „panáka“. V těchto končinách daleko od civilního sektoru se tím rozuměla sklenička od hořčice
naplněná kořalkou. Má mladická naivita a nezkušenost během okamžiku vzala za své. Major Čxxx uchopil
skleničku a bez jediného slova (např. bez přiťuknutí a obligátního – na zdraví) velkým douškem pozřel
polovinu obsahu skleničky. Doslova jsem polkl na sucho, neboť s účinky alkoholu, zvláště tvrdého, jsem
neměl již z dob studií právě dobré zkušenosti. Major Čxxx sklonil hlavu, svraštěl obočí a mně bylo jasné, že
jeho natěšení se změnilo v trudnomyslnost. A pak už měly události rychlý spád. Než jsem stačil dopít pivo,
můj velitel do sebe „kopl“ ještě další asi čtyři skleničky kořalky a hodlal se zvednout. Hned bylo jasné, že
to sám nezvládne. Doběhl jsem pro řidiče gázu a velitele jsme uchopili každý za jedno rameno a odvedli
do terénního vozidla.
Velitel se na čerstvém vzduchu přeci trochu vzchopil a sotva dosedl, vytáhl vojenskou mapu z kožené braš-
ny zavěšené na opasku a ve svitu osvětlení kabiny vozidla mi ukázal červeně zakroužkovaný bod na mapě
a sotva znatelně zamumlal:
„V šest hodin.“
A pak už nic, ani slovo. Měl jsem sice možnost vše zvážit, rozmyslit
si případné další své kroky, ale téměř současně jsem si uvědomil, že není o čem přemýšlet. Nechci, aby to
vyznělo pateticky, ale každý normální chlap by mi jistě dal za pravdu, že nepomoci druhému v nouzi by byla
zbabělost. A tak jsem neprodleně zahájil opatření k včasnému dovedení jednotky na určené místo. Mužstvo
1...,9,10,11,12,13,14,15,16,17,18 20,21,22,23,24,25,26,27,28,29,...44
Powered by FlippingBook