27
časopis obyvatel a přátel Sokolovska
někdo z městského symfonického orchestru se stejnou prosbou. Po čase pak ještě někdo z dalšího orches-
tru. Netrvalo dlouho a navštívil ho rovněž šéf městské hudební školy s nabídkou, že právě rozšiřují hudební
školu, a nabídl mu, aby vedl kurs hry na zobcovou flétnu. V roce 1948 získal na hudební škole již plný úva-
zek. Učitelem v hudební škole zůstal až do svého odchodu do důchodu v roce 1978.
Zprávy o svých příbuzných a známých získali Seidlovi až po několika týdnech poté, co se od nich odlou-
čili. Jeho matka se už mezitím vrátila do Kraslic. Do Švédska sice psát mohla, ale všechny dopisy nejprve četl
nacistický cenzor. V jednommu dopise psala:
„…Táta dostal práci ve Zwickau, ale je to těžká práce.“
Zname-
nalo to však, že je ve vězení. Zkoušeli i psát citronovou šťávou, ale gestapo na to brzy přišlo.
V nové domovině nebylo příliš možností jak se zapojit do protinacistického odboje. Navíc v pasech měli
uvedeno:
„ Držitel tohoto pasu nesmí vyvíjet žádnou politickou činnost.“
Zpočátku se Otto domníval, že válka nebude trvat dlouho a že se budou moci brzy vrátit domů do Kras-
lic. Otto Seidl se tehdy dobře znal s českým velvyslancem ve Stockholmu, který ho často navštěvoval. V roce
1943 museli na velvyslanectví poslat svůj pas a zpátky poté dostali dopis, ve kterém stálo:
„Jste propuštěni ze
státního svazku československého“.
Tím v podstatě definitivně ztratili šanci na návrat, protože po ztrátě čes-
koslovenského občanství to bylo zcela nemožné. Společně s manželkou se rozhodli zůstat ve Švédsku natr-
valo, eventuelně podle okolností zvažovali přestěhování do Německa. Tutomožnost ale v roce 1947 zavrhli.
Již před koncem druhé světové války, kdy bylo více než zřejmé, že nacistické Německo bude poraženo,
pozorně sledoval diskuze o tom, jak bude naloženo s Němci z Československa. Zcela odmítal kolektivní vinu
i následné vystěhování německého obyvatelstva žijícího v předválečných pohraničních oblastech.
Po skončení války nosili jeho otec i bratr v Kraslicích jako antifašisté červenou pásku. Otci bylo přes padesát
a v Kraslicích již nenašel práci. Šance na získání práce u některého z výrobců hudebních nástrojů v Bavorsku
byla mnohem větší, a tak se rozhodli dobrovolně odjet v roce 1946 jedním z tzv. antifašistických transportů.
S sebou si mohli vzít trochu víc věcí než ostatní. Rodiče i bratr se svou ženou se usadili v Bavorsku.
V roce 1948 získal Otto Seidl se svou ženou švédské státní občanství a tím i možnost navštívit, po dlou-
hých deseti letech, své příbuzné. Československo, na rozdíl od Německa, však navštívit nesměli. V roce 1950
se rozvedl a o dva roky později se oženil znovu. Druhé manželství trvalo do poloviny 70. let. I nadále se
Město Eskilstuna v roce 1938.
