Evropská unie nejsou jen dotace
V dnešní době má většina z nás pojem „Evropská unie“ spojen
především s dotacemi. Zvykli jsme si na tzv. evropské dotace.
Pomáhají k realizaci projektů, které bychom jinak nedokázali
nebo s velkým obtížemi dokázali uskutečnit. Je logické, že pení-
ze na realizaci těchto projektů z nebe nespadly, někde se musely
vzít, a toto je také častým zdrojem kritiky odpůrců Evropské unie.
O této otázce ale v tomto článku psát nechci. Stejně tak nechci
debatovat o tom, nakolik si stát z tzv. evropských peněz saturuje
vlastní činnost nebo o tom, že projekty jsou spojeny s byrokracií
a neposkytují často trvalé řešení, protože projekt a s ním spojené
financování nějaké potřebné činnosti jednou skončí. V podstatě
i samotný pojem „projekt“ nabyl s příchodem tzv. evropských
dotací pozměněného obsahu. Chtěla bych tímto článkem ale při-
pomenout, že Evropská unie nejsou jen dotace. Bylo by možno
jmenovat mnoho argumentů ve prospěch Evropské unie. Naše
vnímání přínosů (nebo negativ) členství České republiky v Evrop-
ské unii je dáno našimi zkušenostmi, prožitky, naší profesí, naším
politickým přesvědčením, jsme ovlivněni názorem osob v našem
okolí apod. Já bych chtěla v tomto článku zdůraznit jeden z as-
pektů spojených s Evropskou unií, který osobně vnímám jako
velmi důležitý a na který často zapomínáme, protože jej bereme
jako samozřejmost. Tím je cestování.
Dnes nám připadá normální, že po Evropě cestujeme bez omezení.
Na dovolenou stačí občanka a platební karta. Překročení státní hranice
při cestování autem nebo vlakem, či při turistice pěšky, na kole nebo
na běžkách si vlastně ani neuvědomíme.„A kdy už bude vlastně ta hrani-
ce?“ ptala jsem se kdysi na Dunajské cyklostezce při přejezdu z Německa
do Rakouska. „Vždyť ta už byla, už jsi 10 km v Rakousku!“, zněla odpověď
mého parťáka.
Často zapomínáme, že tomu tak ještě v nedávné minulosti nebylo. Když
pominu specifika spojená s cestováním v době před listopadem 1989,
ani poté před vstupem České republiky do Evropské unie, to nebylo tak
jednoduché jako dnes. Opět uvedu osobní příklad. V roce 2002 jsem
v rámci programu Erasmus jela na výměnný studijní pobyt na univerzitu
v Thessaloniki v Řecku. My jsme v Evropské unii ještě nebyli, Řekové už
ano. Za jakých okolností se tam dostali, je jiná otázka, ale Češi byli „non
EU“ a Řekové „EU“. Hned při příletu výslech na letišti: „Co zde budete dě-
lat? Proč sem jedete? Máte zajištěné ubytování? Máte peníze? Ukažte
zvací dopis od univerzity.“ Pro čtyřměsíční pobyt jsem potřebovala ví-
zum a to stojí peníze. Jenže vízum bylo jen na tři měsíce a platí ode dne
vystavení, nikoliv zahájení pobytu. Pak bylo nutno zažádat o povolení
k trvalému pobytu. A to opět stojí peníze za kolek a za povinnou půlden-
ní lékařskou prohlídku v nemocnici, co kdybych měla nějakou infekční
chorobu. Pak mi přidělili žádost o povolení k pobytu do 31. 7., déle nelze,
v srpnu jsou akademické prázdniny. I když jsem neúnavně vysvětlovala,
že mám zpáteční letenku na 2. 8., protože poslední červencové letadlo
do Prahy bylo čtvrt roku dopředu vyprodané a jiné neletí. Naštěstí 1. 8.
ani 2. 8. mne na ulici nezastavili policisté nebo vojáci, kteří tak rádi kon-
trolovali doklady cizincům. Pobyt se ale celkově vydařil, poznala jsem ji-
nou zemi a jinou univerzitu, navštívila jsem antické a byzantské památky,
viděla jsem pěknou přírodu a plavala v moři.
Chtěli byste i nyní zažívat podobnou byrokracii při cestování po Evropě?
Já si rok 2002 často připomínám, když balím a odjíždím na dovolenou.
Kolegům, kteří vycestovali na stejnou řeckou univerzitu následující rok,
již stačila jen ta občanka a platební karta.
Mějme na paměti, že Evropská unie není jen o dotacích, ale také o ces-
tování, potkávání se, sdílení zkušeností a získávání inspirace v rámci Ev-
ropy. A dotace berme jako bonus. Využívejme jich k realizaci potřebných
investičních i měkkých projektů, které přispívají k rozvoji našeho regi-
onu. Hledejme při tom zároveň inspiraci i v jiných evropských státech.
Podívejme se, jak to dělají jinde, a poučme se, zda by něco z toho nešlo
využít i u nás. A tyto pak zkusme proměnit v „projekt“ třeba do Integro-
vaného regionálního operačního programu, Programu rozvoje venkova
nebo Operačního programu Zaměstnanost v rámci komunitně vedené-
ho místního rozvoje na území MAS Sokolovsko.
Ing. Markéta Hendrichová
Využití průmyslového kulturního dědictví ve Španělsku
Projektem InduCult2.0 se nezisková organizace Krajské sdružení
MAS Karlovarského kraje přihlásilo k odkazu našich předků v oblasti
průmyslového kulturního dědictví. Využití tohoto odkazu v moderní
době není zase až tak jednoduchým úkolem. Co si budeme nalhávat.
Výraz„průmyslové kulturní dědictví“ nezní nijak atraktivně a je to zá-
roveň tak trochu záhada, co pod tímto názvem vlastně rozumět.
Na dovolené ve Španělsku jsem se setkal s krásným příkladem, který stojí
za to prezentovat. Průmyslová stavba, o které chci vyprávět, je dnes již
více jak 100 let stará a umožnila ve své době rozvoj průmyslu Andalusie.
Původně na přelomu 19. a 20. století tam někde v horách nad Mala-
gou na jihu Španělska nikdo o turistickém využití stavby samozřejmě
nepřemýšlel. Úzká a strmá soutěska na řece Quadalhorce se zajímavým
převýšením skýtala možnost energetického využití. A tak se naši předci
(resp. španělští) rozhodli vybudovat asi 2,5 km dlouhý přivaděč k vodní
turbíně, a to v místech jinak prakticky nepřístupných. Museli proto vy-
tvořit na skalách zavěšenou obslužnou lávku. Vodní dílo časem zaniklo,
zbytky lávky v úchvatné krajině přetrvávají dodnes. Již ve 20. letech mi-
nulého století místo navštívil Španělský král a na počest jeho návštěvy
dostala lávka název Caminito del Rey – Královská cesta. Časem ovšem
chátrala i ona lávka a tak bylo místo více než pro jeho krásu lákadlem
pro nejednoho dobrodruha, který si chtěl na polozbořené, často již bez
13
strana
