41
časopis obyvatel a přátel Sokolovska
čí. Ti však byli v častých případech vyzýváni úřady k navrácení se zpět do svých krajů. Ihned po podpisu
Mnichovské dohody se totiž v českých zemích zvedla vlna zklamání, agonie a dlužno podotknout také
antisemitismu. Oficiální vládní kruhy druhé republiky sice prohlašovaly, že nevychází z rasových hledisek,
ihned však dodávaly:
„Tím ovšem není řečeno, že by naše protižidovská opatření byla méně významná a méně
důrazná než tam, kde se vychází z rasových zásad.“
Tíhu a atmosféru oněch říjnových dní 1938 můžeme velice
dobře cítit během čtení dochovaných archivních materiálů. Často v nich nacházíme až zoufalou snahu najít
důvod, který by zabránil zpětnému vyhoštění jednotlivců i celých rodin do obsazených německých oblastí.
„Podotýkám, že podle jistých zpráv, byli vedoucí úředníci okresní nemocenské pojišťovny v Lokti pro svoje politic-
ké přesvědčení zatčeni německými
úřady a odvezeni do koncentračních táborů.“
Velmi nelichotivý postoj vůči židovským právníkům a lékařům zaujaly také jednotlivé komory obou těch-
to profesí. Tento postoj se přímo týkal také Wilhelma Feiga, jelikož již 14. října 1938 vydalo Ústředí česko-
slovenských právníků (podporuje také Ústřední jednota čsl. lékařů) memorandum k vládě republiky, které
mimo jiné zahrnovalo například tento bod:
„aby byla učiněna energická opatření, pokud jde o přítomný stav.
Upozorňují na to
[příslušné komory – pozn. A. V.]
, že ve svobodných povoláních jsou činní v nepoměrnémpočtu
židé a že bude zapotřebí, aby přiměřenýmopatřenímúčast židů v uvedených svobodných povoláních byla ihned
omezena na takové procento, které odpovídá celkovému počtu obyvatelstva.“
Smutnou skutečností zůstává,
že již 5. února 1939 byl počet židovských advokátů snížen na 1,5 % z celkového počtu členů advokátní
komory. Pozadu nezůstali ani lékaři, kteří již 16. března 1939, tedy den po okupaci zbytku Česko-Slovenska,
odhlasovali okamžitý zákaz výkonu lékařské praxe všem lékařům neárijského původu. Tento zákon se tak
stahoval primárně na židovské lékaře, a tudíž i na Wilhelma Feiga.
Skutečnost, že situace v novém státním útvaru nebude pro židovské etnikum příznivá, pochopilo záhy
mnoho rodin. Množství z nich proto volilo možnost pokusit se emigrovat z republiky do některé ze zá-
padních zemí nebo USA. Často za svými příbuznými, kteří v těchto zemích žili. Taktéž Feigovi zvažovali
možnost emigrace, ke které se nakonec odhodlali. Rozhodujícím faktorem pro úspěšnost takového pokusu
byl ovšem především čas. Úřady byly přeplněny žádostmi o udělení cestovních pasů, a proto byl celý proces
vycestování velmi zdlouhavý. Čas byl ale jednou z věcí, která židovským rodinám chyběla. Cestovní pas
Feigovi obdrželi. Bylo to ale až 30. března 1939 – tedy v době, kdy již odchod z republiky nebyl téměř možný.
Feigovi tak museli zůstat v Praze, kde na ně začala stále více doléhat tíha antisemitských zákonů, kte-
ré přišly společně s vyhlášením Protektorátu Čechy a Morava. Například bylo židům zakázáno vlastnictví
vybraných předmětů, nakupování daného typu zboží či byli donuceni odevzdat řidičské oprávnění. Do-
léhalo na ně všeobecné pohrdání a postupem času i strach z možnosti nuceného nastoupení do jednoho
z transportů směřujícího do ghetta v Terezíně. Obava se nakonec stala oprávněnou, jelikož Feigovým bylo
přiděleno místo v transportu Cc (20. 11. 1942 z Prahy do Terezína). Tady prožila rodina pohromadě téměř
další rok. Poté byla v rámci transportu Dm (6. 9. 1943) přesunuta do Osvětimi.
Nevíme přesně, kdy Wilhelm, Alžběta a Erika Feigovi zemřeli. Jisté ovšem zůstává, že ani jejich oběť by
neměla být zapomenuta, jako memento hrůz let 1938-1945.
Aleš Vopat
