19
časopis obyvatel a přátel Sokolovska
nicméně se mu daří naučit 11 dětí tolik, že nikdo nepropadá. Avšak už po roce odchází na vojnu a jeho
nástupce Milan Štefl, který přišel ze Sokolova a učil v Boučí další roky, podle názoru veřejnosti dobrým
pedagogem nebyl. To konstatuje i Jaroslav Valenta, když se ve školním roce 1964/65 po vojně do Boučí
opět vrací i s manželkou a zjišťuje úroveň znalostí. Tehdy je zde 14 žáků většinou německé národnosti
a i přes řadu problémů J. Valenta zaznamenává, že zde pracuje rád. Ve styku s rodiči uplatňuje individuální
pohovory, zvelebuje s dětmi školní zahradu, navazuje kontakt se školou v Dolních Nivách a společně s ní
uskutečňuje výlet do Prahy, na Orlík i do nejbližších lázeňských měst. Stagnuje však činnost PO a rovněž už
není ani zájem o loutkové divadlo. V letech vysídlování rodin do tehdejší NSR se snaží Statky tlumit úbytek
obyvatel tím, že opravuje prázdné domky a nabízí je novýmpracovníkům. Těmi jsou však převážně cikánské
rodiny a kolísavý počet žáků 10-12 vykazuje velice špatný prospěch. Když byl Jaroslav Valenta přeložen
jako ředitel na školu v Rovné, nastupuje ve školním roce 1970/71 poslední vyučující. Byl jím Adolf Heinisch,
člověk s řadou zkušeností, neboť předtím působil v Sokolově, Rotavě, Vintířově a na zrušené jednotřídce
v Háji. Ve třídě měl tehdy 12 žáků ve čtyřech odděleních a v nevyužité druhé učebně zřídil Místní lidovou
knihovnu. Školu zapojil do soutěže ve sběru odpadových surovin, a to úspěšně, získala totiž 1. místo v kraji
a z výtěžku byl financován výlet na Karlštejn a Křivoklát, opět se školou v Dolních Nivách. Úbytek žáků však
pokračoval a tak existence této jednotřídky byla zpečetěna k 31. 1. 1974, kdy byla definitivně zrušena. Zů-
stalo tu totiž pouze 5 žáků. A tak v obci dál stojí již jen opuštěná a prázdná školní budova.
Helena Kavková
Budova bývalé školy v Boučí.
