14
SOKOLOVSKO
Směr pohraničí!
Revoluční gardy na Sokolovsku v květnu a červnu 1945
Každá válka má svůj konec, tak jako jej měla i ta 2. světová. Letos od něho uplynulo rovných 70 let.
Žádná válka ale nekončí hned, okamžitě, ráz naráz, mávnutím kouzelného mírového proutku. Každý
větší konflikt mívá většinou své dozvuky, své „malé války“. V lepším případě v rovině hospodářské,
v tom horším bohužel opět teče krev a zůstávají další mrtví.
Tak tomu bylo i v českém pohraničí po 8. květnu 1945. Místní německé obyvatelstvo, jehož nej-
fanatičtější část před sedmi lety vystoupila se zbraní v ruce proti poslední demokracii ve střední
a východní Evropě a jehož valná většina tehdy vítala nacistickou armádu jako svou osvoboditelku,
nyní žilo ve zmatku a strachu z příštího dění. Nefungovala prakticky žádná státní správa, zastavil se
průmysl, infrastruktura často ležela v troskách, katastrofální bylo zásobování. Zákon a právo byly
prázdnými pojmy, na mnoha místech se pohybovali ozbrojení jedinci či celé skupiny poražené ně-
mecké armády, často s cílem přežít jak se dá a často ještě nasáklí nacistickým fanatismem. Americká
či sovětská armáda se většinou pokoušely chaos a anarchii zvládnout, někde se jim to však zcela
nedařilo. A do toho se začali do pohraničí vracet Češi.
V mnoha pohraničních městech a obcích, a Sokolovsko nebylo výjimkou, se v prvních poválečných
dnech snažili státní správy chopit Češi, kteří zde před válkou jako menšina žili a měli k místu alespoň
nějaký vztah. Někde to pak byli ti, kteří se tudy vraceli z koncentračních táborů či nacistických věznic
a v tom daném místě pomáhali s budováním a obnovováním československých úřadů. Chybělo jim
však to podstatné – ozbrojené složky, které by ke zvládnutí situace rozhodnou měrou přispěly. Ne
však nadlouho, neboť již v prvních dnech po osvobození začaly do pohraničních oblastí přijíždět
jednotky tzv. Revolučních gard, zkráceně RG.
Vlak s oddílemRG Železo směřuje do západního pohraničí.
