11
časopis obyvatel a přátel Sokolovska
apod., zbývající částka byla vyplácena ve formě táborových poukázek), pracovní doba trvala 8 – 12 ho-
din a zajatci byli většinou nasazováni na nebezpečnější a těžší práce. Zajatec měl nárok na slamník, dvě
deky, ručník, židličku, esšálek, lžíci, vidličku a pohár na pití, dále na dostatek vody k pití i mytí atd. Tato
nařízení ale nebyla vždy dodržována a životní podmínky zajatců nebyly stejné. Nejlepšího zacházení se
dostávalo americkým a britským zajatcům, nejhorší měli sovětští zajatci. Ti trpěli nedostatkem potravy,
chybějící lékařskou péčí a tím množstvím různých nemocí a podvýživou, na které také často umírali.
Zajatecké tábory na Sokolovsku byly rozděleny do dvou oblastí – chodovské (39 komand) a sokolovské
(52 komand). A právě zajatci z chodovské oblasti byli využíváni i na práci v porcelánkách. V Chodově to
bylo v roce 1941 kolem 330 sovětských a 50 francouzských zajatců, kteří pracovali v místních porcelán-
kách, jejichž produkce byla přeorientována na válečné potřeby a mj. se zde vyráběly části plynových
masek. V porcelánce v Horním Slavkově to bylo 69 sovětských a 25 francouzských zajatců (část z nich
pracovala i v rudných dolech). V loketské porcelánce bylo zaměstnáno kolem 87 nejdříve francouzských
a poté sovětských zajatců a dalších 20 sovětských zajatců bylo zaměstnáno v Loučkách.
Výstavu připravilo MuseumMitterteich (Horní Falc, spolková země Bavorsko), které sídlí v budově býva-
lé porcelánky založené v roce 1886. I v této porcelánce bylo během války zaměstnáno kolem 60 nuceně
nasazených a válečných zajatců, což zřejmě přispělo k výběru tématu výstavy. Partnerem projektu je
Muzeum Sokolov a Národní archiv.
Romana Beranová
Obléhání Lokte roku 1505
Pravidelný čtenář Sokolovska si jistě nemohl nevšimnout poněkud otevřeného konce mého článku
o tzv. loketské válce (Sokolovsko 3, č. 2., 2012, s. 4-6). Přestože byl článek odeslán redakci celý, nebyl
otištěn v kompletní podobě. Za tuto chybu mohou snad jakési nadpřirozené síly. Rozhodl jsem se
tedy neponechat loketské many a měšťany uprostřed bojů se Šliky a dovést jejich boj do konce.
Nejprve stručně připomeneme okolnosti, které k vypuknutí tohoto boje vedly. Již od 60. let 15. století
zasahovali zástavní páni Loketska, Šlikové, do práv loketských manů. Manové byli služebnou šlechtou,
která byla vázána vojenskými povinnosti vůči loketskému hradu. V případě ohrožení se měli manové
dostavit na hrad a bránit jej. V čase míru se starali o údržbu hradního areálu a dováželi sem různé
potřebné komodity. Šlikové se snažili učinit z manů své poddané, jenže ti podléhali přímo českému
králi, neboť loketský hrad byl formálně stále hradem královským. Stejně tak se Šlikové snažili podřídit si
i měšťany z Lokte a z Karlových Varů. Po několika extrémních konfrontacích mezi Šliky a many (vypálení
tvrze Hýzrlů z Chodů, poprava mana Pernsteinara…) došla manům i měšťanům trpělivost. Manové vy-
tvořili na počátku 16. století vojenský spolek, do něhož se zapojili varští a loketští měšťané, a začali se
Šlikům bránit. Protišlikovský spolek se chtěl svým uzurpátorům postavit nejprve soudní cestou.
Šebestián Šlik, pán na Lokti, si tehdy navíc znepřátelil bratry Pluhy z Rabštejna a bratry z Gutštejna.
Tito šlechtici byli Šliky pozváni na svatbu, kde se strhla bitka. Během ní se měl Šebestián na Pluhy roz-
lítit a nechal je uvěznit. Nedlouho poté k městu přitáhlo vojsko krajského hejtmana Jindřicha z Plavna
a spolu s ním bratři Gutštejnové. S tímto vojskem vymohli propuštění zajatých Pluhů a obě strany se
poté dohodly, že jejich spor bude řešit komorní soud. Téměř současně byl na základě žádosti manů
předvolán před zemský soud Šebestián Šlik. Manové a měšťané však ve svém sporu neuspěli. Přesto
král udělil těmto „vzbouřencům“ svolení k obraně proti křivdám, kterých by se na nich Šlik v budouc-
nu dopustil a také jim dal psaní s napomenutím Šlikovi.
