40
SOKOLOVSKO
ství vstupuje až v prosinci 1937, kdy se jejím mužem
stává Viktor Östereicher z Postoloprt (bratr Růženy
Östereicherové). Děti spolu tento pár s největší prav-
děpodobností neměl. Největším tajemstvím jsou
pro nás manželství zbylých dvou chlapců. U Emila
víme, že byl ženat, ovšem bohužel se nepodařilo do-
hledat s kým. Můžeme se pouze domnívat, že jeho
ženou byla Němka. Ve prospěch této domněnky by
svědčil fakt, že byl zařazen až do jednoho z posled-
ních transportů do Terezína. Ve většině případů se
tak stávalo u smíšených manželství. U nejstaršího
Richarda informace zcela postrádáme.
Situace jednotlivých rodin se začala měnit spo-
lu se vzrůstajícím mezinárodním napětím a ohro-
žením nacistickým Německem na konci třicátých
let. Nebyla tu ovšem jen mezinárodní politika, ale
také nenávist sudetských Němců vůči židovskému
etniku, žijícímu v pohraničí. Oba tyto faktory byly
rozhodující při zvažování možnosti nadále setr-
vat v rodném regionu či rozhodnutí urychleně jej
opustit. Usuzujeme tedy, že zmíněné rodiny odchá-
zely z pohraničí již před událostmi v září 1938, a to
nejčastěji do větších měst – Plzně či Prahy. Radikální obrat situace přišel v období tzv. druhé republiky,
v níž začala platit mnohá protižidovská opatření. I ve velkých městech se tak život pro Židy v mnohém
stával těžším. Tento stav se ještě prohloubil po 15. březnu 1939, kdy došlo k rozbití Československa
a následnému vyhlášení Protektorátu Čechy a Morava, ale také ke vzniku samostatného Slovenského
štátu. Židé byli nuceni k odevzdávání nejrůznějších věcí a také se na ně začala vztahovat platnost No-
rimberských rasových zákonů. Složitým se stalo i dokazování míst trvalého pobytu před říjnem 1938.
Max, Růžena, Arthur a Zuzana přišli do Prahy začátkem října 1938 a pronajali si byt v ulici Soukenic-
ká 4 v Praze II. Sám Max pracoval jako dělník na židovském hřbitově v Olšanech. Tento stav vydržel
až do letních měsíců roku 1942, kdy celé rodině přišlo nařízení o nástupu do povinného transportu
do Terezína. Ten byl realizován 2. července 1942 a měl označení AAl. Bylo transportováno 1005 lidí.
V Terezíně se ovšem Maxova rodina nezdržela příliš dlouho, jelikož již 25. srpna téhož roku byla spo-
lečně s dalšími 1000 lidmi v rámci transportu Bc poslána do vyhlazovacího tábora Malý Trostinec
nedaleko Minsku. Transport Bc přežil z 1000 lidí pouze jediný člověk. Neznáme přesné datum smrti
rodiny, transportní čísla nám ale prozrazují, že minimálně během transportu byla ještě celá rodina
pohromadě.
Podobný životní osud potkal také mladší sestru Bertu. Ta prokazatelně utekla z pohraničí se svým
manželem Viktorem Östereicherem a zamířila do Plzně. I zde je ovšem neminul transport do Terezína,
který proběhl 26. ledna 1942. Dne 11. března 1942 pak byli zařazeni do dalšího transportu do tábora
Izbica ve východním Polsku. Tento transport s kódovým označením Aa přežilo 8 lidí. Östereicherovi
bohužel takové štěstí neměli.
Druhou sestru, Martu, jsme opustili po narození druhého syna Arnošta, tedy v roce 1932. Podobně
jako Max i Marta utekla s dětmi z Karlových Varů do vnitrozemí. V roce 1938 je hlášená v Uhříněvsi.
Z dochovaných dokumentů můžeme soudit, že rodina Böhmova tušila nadcházející nebezpečí a sna-
Marta Böhmová
