19
časopis obyvatel a přátel Sokolovska
brání území Sudet a poté i zbytku Československa rozhodli odejít do zahraničí. Jeho cílem se stalo
Polsko, ze kterého měl snahu se dostat na Západ a se zbraní ruce bojovat za osvobození své vlasti.
Místo toho přešel s polským legionem do sovětské internace, v rámci které si začal psát svůj osobní
deník. Na svátek vzniku republiky tehdy například vzpomínal takto:
„28. říjen 1939. Před večerkou nám
zpívá ještě Krškův sbor asi deset písní, mezi nimiž je také „Praha město snů“, „Kostelíček“, „Každý má rád
pohádky“ a jiné. Než usínáme, sděluje se nám smutná zpráva z radia, že v Praze jsou srážky s německou
policií. Usínám tento den s tak divným pocitem a v noci se mi zdálo pak o našem domově v Sudetech. Kéž
by tak pánbůh dal a příští rok se slavil 28. říjen opět v hornickém domě ve Falknově. Tento den působil
vůbec nějak hluboko. Nevím proč. Snad tím, že jsem tak daleko od domova. Zima, někdy i hlad, vši a špína,
to snad vše k tomu napomáhá. Zapomněl jsem, že jsme večer dostali jako přídavek každý kousek chleba.“
Pár dní po tomto zápise bohužel došlo u internovaných československých vojáků k velmi nepří-
jemné situaci. Brzy ráno dne 3. listopadu 1939 bylo v Olchovcích, místě, kde se tehdy internovaná
jednotka nacházela, bez udání důvodu zatčeno deset náhodných Čechoslováků a odvezeno orgány
NKVD do Moskvy. Mezi zatčeními byl právě i citický rodák Karel Mora, jenž byl poté s dalšími vězněn
v Moskvě a následně odeslán do gulagu. Odtud se naštěstí koncem dubna 1942 dostal do Buzuluku,
kde dobrovolně vstoupil do čs. zahraniční armády v SSSR. Po absolvování kurzu radistů byl zařazen
k 3. rotě a dne 15. prosince 1942 povýšen na svobodníka. Na frontu pak odjel jako spojka velitele 3.
roty a velitele praporu Ludvíka Svobody. Do boje v Sokolovu 8. ani 9. března 1943 přímo nezasáhl,
nicméně při následném ústupu 1. čs. samostatného praporu dostal úkol převést celou 3. rotu na se-
ver k shromaždišti jednotky u Konstantinovky, což se mu podařilo splnit. Za tyto činy poté obdržel čs.
medaili Za chrabrost před nepřítelem. V jejím návrhu se píše:
„V době usilovného nepřátelského prů-
zkumu prošel svob. Mora několikrát prudce ostřelovaným okrajem lesa. Veškeré rozkazy a hlášení dostavil
včas. Vždy si počínal odvážně a klidně.“
V rámci 1. čs. samostatné brigády se Karel Mora v Novochopersku, po absolvování důstojnické
školy s prospěchem velmi dobrým, stal v srpnu 1943 zpravodajským důstojníkem 2. praporu. Prošel
boji o Kyjev a Rudu, během kterých byl povýšen do hodnosti podporučíka. Na Silvestra 1943 chtěl
společně s důstojníky své jednotky oslavit konec roku. „Přepadla nás melancholická nálada. Kapitán
Václav Růžička přinesl lahev.
„Kluci, napijte se, možná, že je to naposled.“
Poručík Hazucha
„Víckrát se už
asi nenapiju.“
Četař Kurt Fajner
„Jestli z toho vylezete, pozdravujte doma“
A já
„Cítím, že to dnes schytám“
Franta Sedláček se dopálil „Krucinál, co tu skučíte. Takhle mi z celýho štábu zbyde prd!“ Dne 1. ledna
1944 brzy ráno zaútočila brigáda na město Bílá Cerekev, kde se Němci důkladně opevnili. Podařilo se
jim donutit 2. prapor 1. čs. brigády k ústupu za řeku. Mora zůstal na kótě 208,4 jako pozorovatel a po-
mocí vysílačky předával rozkazy k palbě. V devět hodin ráno ho zasáhlo asi dvacet střepin nepřátel-
ského granátu. Ve sněhu zůstal ležet několik hodin, až ve večerních hodinách našli Morovo tělo prů-
zkumníci Rudé armády.
„Dali moje tělo do pláštěnky a nesli mě přes řeku Ross. Dodžkou Ludvíka Svobody
mě pak odvezli do polního lazaretu.“
Utrpěl těžké zranění hlavy, nohy a páteře. Ze štábu padli jeho
kamarádi Alfréd Benedikt, Kurt Feiner, Václav Růžička a Jozef Hazucha. Podstoupil několik operací,
léčil se v sovětské nemocnici v Kursku a poté pět měsíců v Kurganu na Sibiři.
„V boji o Rudu dne 30. 12.
1943 organisoval pozorovatelny v palebném sledu, zjištoval odpor, čímž umožňoval řízení palby na ně.“
K čs. jednotce se vrátil až po vyléčení v červnu 1944. Nejdříve zastával funkci zpravodajského dů-
stojníka náhradního tělesa, v červenci 1944 byl jmenován přednostou II. oddělení 3. čs. samostatné
brigády. Krátce po vypuknutí karpatsko-dukelské operace utrpěl v bojích o kótu 534 lehké zranění.
Zároveň se mu však obnovila starší zranění, proto byl přemístěn na velitelství armádního sboru –
ke studijnímu oddělení, kde pracoval na překládání sovětských vojenských předpisů do češtiny. Dne
1. dubna 1945 byl odvelen ke vládní delegaci v Košicích s úkolem velitele bezpečnostního strážního
