8
SOKOLOVSKO
V místním tisku pak stojí psáno:
„V nedostatku jiné vhodné síly učitelské byl na školu přikázán z okresu
karlínského učitel Milan Kozel výnosem č. 110.608/22 z 13. 10. 1922.“
Kdo to byl Milan Kozel, co předcházelo jeho příchodu do Sokolova a jaké bylo jeho působení v tom-
to tehdy většinou německém městě?
Kromě kroniky české státní obecné školy, dobového tisku a případných dalších pramenů je možné
hledat odpověď i v materiálech, které sám Milan Kozel nazval Vzpomínky učitelovy a které v listopa-
du 1968 zaslal odboru školství a kultury Městského národního výboru Sokolov. V těchto vzpomín-
kách popisuje své učitelské začátky sám Milan Kozel takto:
„Píše se rok 1915. Mladý student, 19 letý, po maturitě na učitelském ústavě v Praze vstupuje do života
a pošta doručuje úřední obálku od c. k. okresního hejtmanství v Praze-Karlíně. ‚Ustanovujeme Vás výpo-
mocným učitelem při obecné čtyřtřídní škole v Horních Počernicích.‘ V Horních Počernicích jsem promítal
po školní práci skioptikonem nepohyblivé obrázky cestopisné a pohádky pro děti. Mimoto jsem se věnoval
divadlu, nacvičil několik divadelních her s dětmi a pustili jsme se do pravidelných kabaretů. Když jsem
si zvykl na děti a občanstvo, vandroval jsem do Hloubětína na velkou školu. I tam jsem rozvinul s dětmi
činnost divadelní.“
Po Hloubětíně pak následovaly Dolní Chabry, kde se Milan Kozel stal socialistou a členem Dělnické
tělocvičné jednoty. Starosta obce se sice snažil Milana Kozla přesvědčit, že jeho místo by bylo v Soko-
le, ale nepochodil. Pod hlavičkou Dělnické tělocvičné jednoty začal opět nacvičovat divadelní před-
stavení, kterými byly
Zakletá princezna Zlatohlávka
, dětské pásmo Pro tatíčka prezidenta a Jiráskovi
Psohlavci. Odpolední i večerní představení Psohlavců bylo vyprodáno a Milan Kozel na ohlasy na tato
představení vzpomíná takto:
„Druhý den pan řídící se divil, jak může být propagátorem dělníků – komunistů učitel, když jeho otec je
známý a vážený národní demokrat a rada obecního zastupitelstva města Prahy. Proč nejdu mezi ně (tedy
Sokoly)? Myslím, že se bratři starali, abych z obce brzy odešel, a to také dokázali. Vandroval jsem do Ko-
bylis. To mi prorokoval i můj otec a vysvětloval, že komunismus je idea neuskutečnitelná a trvání nemá.“
V Kobylisích byl Dělnický dům a velké divadlo, do jehož činnosti se Milan Kozel ihned zapojil.
Ve škole se ve spolupráci s ředitelem školy znovu pustil do promítání diapozitivů. Ve Vysočanském
kině Olympia se vyučil promítačem a v únoru 1918 složil zkoušky. O svém působení v Kobylisích píše:
„Byl jsem zaměstnán divadlem a studoval jsem znovu Zakletou princeznu Zlatohlávku. Pan ředitel byl
nadšen mou ochotou, ale nesouhlasil s volnou myšlenkou, která se rychle měnila v bezvěrecké sdružení.
Velkým propagátorem této myšlenky byl učitel Štraus z Nových Vysočan, který si mě velice oblíbil. Pozval
jsem rodiče své třídy 5. A a požádal jsem kolegu Štrause, aby provedl ku shromáždění bezvěreckou před-
nášku. Dopadlo to tak, že všichni rodičové podepsali odhlášku od církve pro své děti. Druhý den jsem za-
klepal na dveře ředitelny a hlásil panu řediteli, že v 5.A třídě nebude se vyučovati náboženství. Předal jsem
mu veškeré odhlášky rodičů. Ředitel zůstal jako přimrazen a povídal: ‚Milánku, cos to provedl? Tos neměl
dělat. Z toho kouká přeložení.‘“
Pro dokreslení postavy učitele Milana Kozla možno dodat, že ještě před jeho přeložením do Soko-
lova se mu podařila další perla. Poté co byl propuštěn z vyšetřovací vazby karlínský starosta a senátor
Václav Šturc obviněný z komunistického puče, odvedl své žáky k jeho domu a společně mu na uvíta-
nou zazpívali Píseň práce a Marseillaisu. To, co následovalo, pak popisuje takto:
„Dne 19. ledna 1921 donesla pošta následující dopis, jehož opis mám ve svém bohatém archivu.
Ředitelství měšťanských a obecných škol, slavný sbore učitelský v Kobylisích.
V minulých dnech se vrátil z vyšetřovací vazby pan Václav Šturc obviněný z těžkých deliktů proti záko-
nům republiky a tu se stala neuvěřitelná věc. Učitel 5.A Milan Kozel s dětmi jeho vychovatelské péči svě-
řenými šel jmenovaného vítati. Nehledě k zájmu veřejnému jsem jednáním pana učitele jako otec osobně
