5
časopis obyvatel a přátel Sokolovska
či Itálii), se s fašisty či nacisty v některých otázkách shodovali, dokonce někteří z nich systém podporovali.
Ambivalentnost postojů katolické církve v otázce postojů k fašismu a nacismu a především holocaustu je
dodnes živým a diskutabilním tématem, a to nejen v církvi samotné.
S přítomností totalitního nacistického režimu se museli vyrovnat i katoličtí kněží sokolovské arcidiecé-
ze. Pojďme si na příkladu několika z nich ukázat, jak těžkou a složitou dobou byli nuceni projít.
Jako prvního si představíme českého kněze Josefa Zvěřinu, pro něhož bylo působení v Sokolově sice
krátkou, zato však poměrně dosti výraznou epizodou v jeho bohatém životě. Narodil se 3. května 1913
ve Stříteži na Českomoravské vrchovině. V roce 1924 se dostal do Prahy, kde o osm let později odmaturoval
na Arcibiskupském gymnáziu. Následně studoval v Říme a zde byl roku 1937 vysvěcen na kněze. 1. srpna
1938 byl jmenován III. kaplanem v arciděkanství sv. Jakuba Většího v Sokolově, tehdejším Falknově, který
se stal jeho první kněžskou „štací“. Představenýmmu byl arciděkan Richard Hopp, o němž ještě na dalších
řádcích uslyšíme.
Páter Zvěřina přišel na západ Čech v době největšího nacionálního
napětí mezi Čechy a Němci a zakrátko měl poznat, co nacismus, jímž
se většina zdejšího německého obyvatelstva nakazila, opravdu doká-
že. Na české bohoslužby tehdy nikdo moc nechodil, a tak jeho kněžské
začátky byly poněkud smutné, jak sám vzpomíná:
„Ukapucínů bývaly
během školního roku české bohoslužby. Tak jsem oprázdninách udělal vel-
kou akci, dal jsem natisknout oznámení apozvánky, chodil jsem polidech,
navštívil místní honoraci, dal to dorozkazu posádky, tehdy to ještě šlo. První
mše svatá pro Čechy byla ale tristní. Loď zela prázdnotou, před oltářem bylo
pár dětí aněkolik Čechů zpívalo zamřížkami nakůru. Připravil jsem si veli-
ce nadšené kázání, akdyž jsem uviděl tu prázdnotu, nemohl jsem ze sebe
dostat slovo. Vzpomněl jsem si, jak nás spirituál, páter Stork, říkal, že ně-
kdy budeme kázat prázdným lavicím. Tak jsem sebral všechnu sílu akázal
prázdným lavicím. To bylomoje první kázání vduchovní správě. Odpoledne
měli Češi nějakou slavnost pro posílení českého vědomí atam si mě všimla panička středních let, manželka
přednosty železniční stanice, akdyž viděla ubohého, bezradného kaplanka, tak slíbila, žemi to zorganizuje, což
se jí skutečně podařilo. Druhou neděli už jsemměl vkostele asi čtyřicet lidí. “
Kromě bohoslužeb učil páter Zvěřina náboženství na české menšinové škole, ovšem bylo tam tolik ně-
meckých dětí, že byl nucen vyučovat německy. Česká škola totiž byla dotována státem a bylo vše zdar-
ma, a tak děti nejchudších německých obyvatel, zároveň většinou děti nejméně nadané, chodily právě
do české školy.
Přišlo 13. září a s ním propuknutí henleinovského puče. Ten den se na sokolovském náměstí shromáž-
dily stovky lidí, mezi nimiž dle Zvěřiny
„zavládlo davové šílenství, vyli, křičeli, hulákali, zpívali. “
Arciděkan
Hopp vyslal Zvěřinu, aby s nimi promluvil, což však nebylo možné.
„Byli by mne roztrhali nebo zté věže
klidně shodili, byli nepříčetní. “
Československé síly, především četnictvo a armáda situaci v Sokolově zvlád-
li, tak zde k větším nepokojům naštěstí nedošlo. To se však nedá říci o mnoha okolních obcích, kde došlo
mezi místními nacisty a státními bezpečnostními silami k mnoha střetům, jež si vyžádaly mrtvé a raněné.
Především se jednalo o obce Habartov, Krajková, Chodov či Bublava. Většina raněných byla dopravována
do sokolovské nemocnice, kde je páter Zvěřina navštěvoval. Zejména si vzpomíná na noc ze 13. na 14.
září, kdy stál u lůžka strážmistra,
„takového silného, mladého, krásného muže, jenž byl postřelen dosanice
adorána zemřel. “
Jednalo se o strážmistra Václava Ráže postřeleného nedaleko Krajkové. Kromě něho
navštívil i zraněné manžele Pardusovy z Habartova, aby jim poskytl duchovní útěchu.
„Paní, celá zoufalá,
mne prosila, abych dojel pro jejich dítě, které zůstalo vHabartově. Bylo pět hodin večer, všude mlha atma. Kři-
Josef Zvěřina jako mladý semi-
narista roku 1932.
