6
SOKOLOVSKO
listických firem nový národní důlní podnik, který měl velké problémy se zajištěním zaměstnanosti a přes
nástup dosídlenců z vnitrozemí a reemigrantů byl po dlouhou dobu odkázán na vesměs nekvalifikovanou
práci brigádníků. Musel proto zaměstnat jako hornické specialisty velkou část německých horníků, i když
četné z nich později postoupil na práci do jiných uhelných revírů. Na pohraničním Sokolovsku zapouštěla
nové výhonky česká kultura, pořádala se divadelní, pěvecká a další představení. Dne 13. 11. 1945 odeslalo
vedení dolu Anežka v Lískové místní okresní správní komisi dopis, v němž sděluje, že na dole mají hornic-
kou hudbu, že ji chtějí za každou cenu udržet a žádají, aby úředníci neodebírali německým hudebníkům
jejich nástroje, protože je budou potřebovat pro založení české kapely. Tehdy měla tato hudba 12 osob
a vedl ji kapelník Karel Lessl. Poté v červenci roku 1946 vznikla česká hornická hudba sjednoceného pod-
niku s dalšími orchestry a jejich dirigenti sháněli pro hudebníky hornické stejnokroje. V roce 1949 vznikla
při Hornickém domě v Sokolově stálá revírní hornická dechová hudba vedená učitelem hudební školy ka-
pelníkem F. Blašákem, kterého vystřídal Bohumil Anselm. Tu následně doplnil roku 1954 estrádní orchestr
pod taktovkou Jiřího Kuře. Oba amatérské orchestry sdružující české i německé hudebníky měly v naší
zemi značný umělecký úspěch, účastnily se mnoha soutěží a jejich nahrávky přenášel i československý
rozhlas. Zdálo by se, že srozumitelná hudební kultura nebyla po roce 1948 pod tak silným tlakem komu-
nistické ideologie jako jiné oblasti kulturní tvorby.
Skomírající německá kultura na Sokolovsku našla své představitele např. v národopisci ing. Adolfu
Hornerovi (1891–1979) z Královského Poříčí, báňském historikovi ing. Antonu Stieflovi (1904–1980), kte-
rý bydlel do doby svého pozdějšího vysídlení v Dolním Rychnově, i archiváři Heinrichu Zimmermannovi
(1903–1987) z Lokte.
V oblasti hudby se jím stal Otto Pfeiffer. Usadil se v Lískové čp. 58 a dne 25. 6. 1945 nastoupil do zaměst-
nání jako kancelářská síla zpět na dole Anežka. Leč dne 9. 7. 1945 firma sdělila, že mu zrušila pracovní po-
měr, ale své rozhodnutí později přehodnotila a Pfeiffer mohl doma zůstat jako hornický specialista, nebyl
zařazen do odsunu a na dole Anežka pracoval do roku 1950. Podařilo se mu rozvinout svůj hudební talent
v žádané oblasti hudební výchovy. Koncem 40. let založil v Habartově hudební kroužek pro hornické děti
a začal s nimi hrát.
„Nejdříve to byly čtyři děti, pak deset a zájem stále rostl.“
Vedení Hnědouhelných dolů
a briketáren Sokolov oceňovalo jeho talent, a proto jej přeřadilo jako vychovatele od 9. 10. 1950 do hor-
nického učiliště v Královském Poříčí v rámci tzv. Lánské akce, kde založil a úspěšně vedl dechový orchestr
učňů s více než 30 členy, a to do 2. 4. 1952. Pamětníci si vzpomněli, že jim jejich učitel říkal:
„Každý cvičí
dle vlastního způsobu, někdo nahlas, někdo potichu.“
Nadřízení uznávali jeho „vynikající výkon v hudební
výchově našich učňů“, charakterizovali ho jako „svědomitého, poctivého a obětavého pracovníka“. Nej-
později do roku 1953 získal zpět československé státní občanství. Současně působil v tomto učilišti pod
vedením Jiřího Kuře 100členný pěvecký sbor učňů.
Od 3. dubna 1952 do doby svého odchodu do důchodu dne 4. ledna 1967 pracoval Pfeiffer jako refe-
rent a samostatný referent statistiky na ředitelství Hnědouhelných dolů a briketáren v Dolním Rychnově
a bydlel v habartovské osadě Úžlabí čp. 245. Zprvu pobíral plat 1500 korun, pak až 1800 korun měsíčně.
Pfeiffer skládal bezprostředně po válce, v době svého nejistého postavení, nejprve drobná díla
a později se vrátil ke komponování skladeb většího rozsahu jak pro dechovku, tak i pro velký sym-
fonický orchestr. Profesionální hudebníci znali jeho práci, a proto v roce 1952 Karlovarský symfonic-
ký orchestr provedl jeho „Symfonický slavnostní pochod“, následně pak autor složil „Veselé havíře“
a „Slavnostní polonézu“. Námět na „Veselé havíře“ si vybral z doby svého působení u učňů v Králov-
ském Poříčí, kde žili veselí mladí rošťáci. Obě tyto nové skladby zaslal na podzim 1954 do soutěže
v rakouském Linci, kam autoři přihlásili na 50 děl. „Veselí havíři“ získali první a polonéza druhou cenu.
V té době vysílal často „Havíře“ s jeho „Sokolovskou polkou“ plzeňský rozhlas, další díla i zahraniční
stanice a polonéza byla vydána tiskem v Rakousku.
