39
časopis obyvatel a přátel Sokolovska
BEGER SAXA PROPE ENT VMVLVS IHE IN II LEG VI OSSA GEORG II
FEBR V AR ERAT FAT I SEXTA TER ATRA II IES
(Zdařilý překlad těchto
veršů nalezne čtenář v knize Historie Sokolovska, Svatava 2010.)
Nedávno byl objeven v podlaze kostela sv. Anny v Sedleci značně
poškozený mramorový náhrobník, který se svou koncepcí zcela sho-
duje s námi studovaným náhrobníkem. Dokonce lze tvrdit, že oba ná-
hrobníky mohly mít stejného autora. Erbů je zde dokonce ještě více,
celkem 16. Bohužel, stav dochování není zcela ideální, text na náhrob-
ku je téměř setřený, takže není možné říct, pro koho byl určen a značná
„ošlapanost“ náhrobníku také znemožňuje identifikaci většiny erbů.
Autorovi článku se při návštěvě kostela podařilo spolehlivě rozpoznat
pouze erby Thüsselů a Reitzensteinů.
O samotném Jiřím z Týna mnoho nevíme. Byl bratrem Jindřicha
z Týna. Poprvé se oba objevují v lenní knize loketského hejtmana Al-
brechta Globnára. Zápisy k 7. dubnu 1568 jsou potvrzením jejich vlast-
nických podílů v Lomnici, v Týně a v okolí. Jiřímu patřil panský dům či
tvrz v Lomnici a dále sedmusedlostí v Týně, šest v Háji, tři v Lesíku, dvě
v Lomnici, dvě v Dolních Nivách a polovina lomnické hospody, o kte-
rou se dělil s bratrem. Společně s bratrem pak vystupuje ještě v jedné
listině z r. 1572 a poté již víme pouze o jeho skonu dne 18. února 1596. Nevíme, zda měl ženu či děti. Můžeme
pouze tušit, že dětmi Jiřího či jeho bratra Jindřicha mohli být dva mladí Týnárové, jejichž náhrobky jsou
rovněž dochovány ve zdi lomnického kostela. Zde se nachází alianční znak Týnárů a Metzschů, pročež se
můžeme domnívat, že manželka Jiřího či Jindřicha pocházela právě z této rodiny.
Náhrobník Jiřího z Týna je ve výsledku nejen uměleckýmdílem, ale předevšímpramenems největší vypo-
vídací hodnotou o tomto drobném rytíři, který by byl jinak zcela zapomenut a současně nám nabízí vzhled
do rodové politiky raně novověké nižší šlechty z Loketska, která se neodbývala na pouhé regionální úrovni,
nýbrž směřovala i do vzdálenějších končin.
Jan Boukal
Z historie zaniklé české školy ve Vřesové
Říká se, že každou samostatnou obec charakterizuje kostel a škola. Což se naplnilo i v průběhu změn
dějin původní Vřesové, kterou její němečtí obyvatelé nazývali Doglasgrün. Svatostánkem tu místo kostela
bývala kaplička sv. Vendelína, která pocházela z první poloviny 18. století a byla postavena rozhodně dříve
než zdejší stálá škola. Ta totiž po celá desetiletí měla charakter školy vandrovní a nějakou dobu se vyučovalo
právě i v této kapličce. Zásadní zvrat nastal, když se rozrůstající Vřesová stala samostatnou politickou obcí.
Stalo se tak v roce 1850 a prvních pět let spadala do okresu Karlovy Vary. Svou okresní příslušnost několikrát
změnila, ale pro dnešní řádky má význam především rok 1854. V tomto období totiž došlo právě nedaleko
kapličky k dokončení výstavby nevelké jednotřídní školy s velmi skromným učitelským bytem. Prvním uči-
telem byl Hieronymus Möschl, který zde působil pětatřicet let. Dětí však neustále přibývalo a jedna třída
nestačila. V plánech rozrůstající se obce se proto objevil záměr postavit zcela novou budovu, který však pro
nedostatek financí a výhrady okresní školní rady nakonec nebyl realizován. Bylo však nutno řešit otázku
rozšíření kapacity školy stávající, a to tak, že se roku 1892 rozšířil přízemní prostor a přibylo ještě jedno patro.
Náhrobek z kostela sv. Anny v Sed-
leci (děkuji p. Kůrkovi za možnost
prohlédnout si a vyfotografovat
tento náhrobek).
