18
SOKOLOVSKO
Nejinak tomu bylo i v ostatních pohraničních městech a obcích.
Většina takovýchto Čechů se zde nenarodila, ale přicházela sem od-
jinud a žila zde veskrze z důvodu služebního poměru. Promladý čes-
koslovenský stát bylo nutností v nestabilním pohraničí mít tzv. své
lidi na postech, jež udržovaly chod státu. Češi tak zde zastávali pozi-
ce četníků, vojáků, finančníků, železničářů, úředníků a v neposlední
řadě pak zaměstnanců pošty.
Jedním z takových zaměstnanců byl i habersbirský poštmistr
pan Jan Kohout, jehož příběh byl sestaven ze vzpomínek man-
želky paní Pěvuše Kohoutové. Pan Kohout se narodil 28. 1. 1911
v Postřekově. V mládí absolvoval obchodní školu v Plzni a záhy
nastoupil jako elév na poště. Díky jazykovému nadání, zvládal
francouzštinu i němčinu, se mu dostalo příležitosti stát se natrva-
lo státním úředníkem a postupně se přes pozici asistenta vypra-
coval až k funkci poštmistra, kterého dekretem jmenoval poštov-
ní prezident. Díky kariérnímu postupu se mu tak otevřela cesta
k samostatnému řízení poštovního úřadu.
Ve třicátých letech ho osud zavál do Habersbirku, kde zastával na poštovním úřadě funkci poštmistra.
Manželka vzpomíná, že s Němci vždy vycházel v dobrém a ani následné neblahé zkušenosti jeho pohled
na ně příliš nezměnily. I přesto se do vzpomínek na své působení v Habersbirku moc často nepouštěl,
a tak paní Pěvuši utkvělo v paměti jen to, že pošta dostávala zdarma uhlí z nedalekých dolů, doručovalo
se dvakrát denně, v praxi byla využívána i morseovka a uniformy tehdy nosili pouze listonoši.
V Habartově také na vlastní kůži prožil pan Kohout pohnutý rok 1938 a pokus o henleinovský puč. 13.
září zásadně zamíchalo i s jeho životem. Tehdejší habartovský krvavý incident, který přinesl v konečném
zúčtování několik zraněných a 4 mrtvé četníky a taktéž 4 mrtvé ordnery, sice přežil bez větší újmy, ale
jakožto představitel úřední moci tolik nenáviděného Československa byl Němci zavlečen do Říše. Mís-
tem jeho pobytu se nejprve stalo saské Plavno a později Drážďany. Tam byl od 22. září do 18. října 1938
v rámci věznění přinucen k práci v drážďanské věznici, kde přišíval knoflíky na papírové vzorníky. Na tento
nechtěný měsíční pobyt v Německu si odnesl památku v podobě vyražené zubní stoličky, o kterou přišel,
když se snažil poukazovat na protiprávní jednání. Propuštěn byl až po důrazné intervenci z vyšších míst.
Po návratu do republiky absolvoval v Praze poštovní kurz a byl jmenován revidentem s nárokem
na větší poštu. S postupem se zvyšovalo i platové ohodnocení, což umožnilo i založit rodinu. S man-
želkou Pěvuší se seznámili v roce 1941 v Přešticích, kde jinde nežli na poště, kde tehdy pracoval
v pokladně. Manželství uzavřeli po tříměsíční známosti, a jak říká paní Pěvuše, byla to láska na celý
zbytek života.
Osvobození prožili manželé na Plzeňsku. Vzpomínky na šťastné období se vážou k Pattonově ar-
mádě, Marlen Dietrich, slavné německé herečce, která se přidala na stranu Američanů, k populárnímu
tanci boogie-woogie a k pivu, které Američané všem rozlévali ze sudů zadarmo. Po osvobození po-
žádal Jan Kohout o místo na slavné, kdysi dědičné, poště umístěné na někdejší císařské cestě v Klenčí
pod Čerchovem, ve svém rodném kraji. Bylo mu vyhověno a i zde byl jmenován poštmistrem. Bohu-
žel však již jejím posledním. V Klenčí, které v době války patřilo k Říši, přebíral poštovní úřad po Něm-
cích, řešil i obtíže s pojmenováním obce. Klenčí totiž bylo v obnovené republice několik, zdálo se
mu tedy vhodné obec odlišit, a proto k názvu ze své iniciativy přidal přídomek „pod Čerchovem“.
Navrhovaný název odeslal s dotazem na příslušná místa do Prahy, kde byl přijat, a tak se stalo, že Jan
Kohout se zasloužil o dodnes užívané pojmenování „ Klenčí pod Čerchovem“.
Manželé Kohoutovi v roce 1959
u pronajatého rybníku.
