6
SOKOLOVSKO
Následující den nic, druhý také
nic. Sníh a kůra stromů sloužily
nám za potravu. Smutně jsme se
každý oddával myšlence, že zde
zhynem hladem, stávajíce se
lhostejnými i nejbližší smrti.
První šrapnely dopadají náh-
le mezi nás a střepiny béřou si
za oběť koně našich maschin-
gewehráků, snad naše spása.
Zbytek síly béřeme se svým
přítelem a ubíráme se na místo
klesnuvšího koně. Ještě cuká
svými údy a již v jeho těle ocitají
se naše nože. Byla to naše zá-
chrana, neboť ani toho dne se k nám s potravou nedostali. Takovému životu musili jsme nyní navykati,
zahrabáni pouze ve sněhu. V hloučku usínali jsme smáčknuti jeden do druhého, aby ráno z nás byl ce-
lek. Pláště, deky, vše bylo zmrzlé tak, že jsme se musili od sebe odtrhávat. A kolik bylo takových nocí až
při 32 stupních mrazu. Krušný byl náš život, víře nepodobný a nepřeji ani zvířeti, aby bylo nuceno vésti
takový život. Tu a tam stávají menší boje, při kterých mnohý z našich kamarádů zasílá poslední vzdech
svým drahým. Tak plynou dnové, týdny, měsíce v těchto proklatých horách.
Jednoho dne svoláni Češi a Němci zvlášť, čtou nám armádní rozkaz: V noci zbaběle přeběhl 28. pluk
k nepříteli. Po ukončení války bude každý zastřelen, atd. Byla to voda na náš mlýn. Měli jsme z toho
nevšední radost. Každý jsme měli na mysli, abychom byli mezi nimi. Nyní teprve msta skopčáků neznala
mezí. Co však platno? Musili jme to vše přežíti, čekati, zda se nám naskytne to zbabělé přeběhnutí.
Válka pokračovala a nakonec byl Václav Asman zraněn v bojích na Dněstru.
Za bílého dne vehnáni jsme byli do vln. Déšť kulí a granátů a šrapnelů rozrývá zemi a vodu řeky
hrozivě vyhazuje do výše. Mnohý stává se obětí vln této řeky. Nastal hrozný boj na celé bitevní čáře.
Také i příroda se rozhněvala: hrom bije, blesky se křižují, nastala průtrž mračen. Do toho všeho ty pe-
kelné vraždící stroje jakoby uplatniti chtěly své „já“. Na ty okamžiky nelze nikdy zapomenouti. Voda
ještě před malou chvílí jako křišťál čistá, žene se nyní krví zabarvená, hladina poseta jest plovoucími
těly mrtvých hochů, které dravé vlny unášejí někam v dálné pohřebiště. Při tomto soudném dnu ne-
zdá se mně běsnění živlů ani tak děsným jako výkřiky těch mnohých hochů. Volání: tatínku, maminko,
jinde zas ženo, děti moje, bylo rozrývající. To však neslyšel žádný z těch u zeleného stolu ve Vídni při
víně a s plným žaludkem...
Útočila celá divise, stále doplňována. Byla to 19. česká divise. Zde bylo jasně vidět, jak chtějí český
národ vyhubiti. Na druhý břeh jsme se dostali, ale za jakých okolností, to se žádný neptal. Louka,
prostírající umírajících a raněných těl. Rozum zůstával státi nad takovým divadlem a není divu, že
i mnohý při pohledu na ně zešílel.
Rok 1915 ze 26. na 27. června bude u mě černě zapsán v paměť, neboť z našeho praporu zbylo z 990
pouze 88 mužů. Byl jsem též v této vřavě raněn do hlavy a ruky a v bezvědomí odnesen na obvaziště.
Co se pak dělo dále nevím. Až při dopravě na dráhu jsem se probudil hroznými otřesy. Rány pálily jako
oheň, žízeň ohromná. Lépe bylo těm, kteří mohli podniknouti cestu pěšky. Dovezli nás do Kaluže,
kdež naloženi byli jsme do hytláků na zem. Odváželi nás do Munkáče (Mukačevo). V onom vagoně, co
Václav Asman (sedící první zleva) s vojenskoumedailí, rok 1917.
