5
časopis obyvatel a přátel Sokolovska
nyní každý i za stéblo a spodní prá-
dlo mnohému na to doplácelo. Ta-
kové tedy bylo naše první uvítání.
Jak se říká, zvykne se i na šibeni-
ci. I my zvolna přivykáme té hrůze
a válečnému běsu a časem i sebe-
citlivější srdce uzavírá se před těmi
nejhroznějšími výjevy, kterých
nám válka v plné míře uštědřila.
Vzpomínky na domov a bytosti,
s nimiž jsme se rádi stýkali, táhnou
naší duší. To jest naší zdánlivou
útěchou. Za dne obyčejně vylé-
váme své city na růžový lístek polní pošty, mnohdy i obsahu trpkého, někdy zase při té bídě a mizérii
dosti veselého, abychom potěšili v dálné vlasti své drahé. Dnové ubíhají a s nimi přišly námi obávané
a přec věrné družky, které neopouštějí nás ani v těch nejkrutějších chvílích, leda když některého si válka
vyhlédla za oběť. Byly to vši. Pro laika naskytl by se pohled na náš život v zákopech jistě opovrhující, ale
jistě i on by se spřátelil s osudem, jako byli jsme i my nuceni se spřáteliti. Jaká to hrdost pro císaře, míti
vši. Na tyto cizopasníky podnikali jsme často ofensivu. Mnozí společně upírají zrak na své spodní prádlo,
majíce v tomto počínání heslem: Viribus unitis, zabíječky stále dost. Není ani divu. Jsme prodchnuti huma-
nitou, naše svaté zásady a stanovy zní: zabít. Zde panuje i demokracie, o níž bylo již dávno hlásáno a té se
také drží do důsledků i ony vešky. Mají amerikánskou povahu, mají v lásce vojína jako důstojníka a nebýti
jich, pozbyl by mnohý těch čilých pohybů. Pomocí jich mstíme se svému veliteli, jenž měl by se titulovati
tyranem. Chytáme je do škatulek, které pak nepozorovaně sypeme do skrýše velitele. Ta pomsta zdá se
nám býti sladkou.
Zde to nadšení Němců dávno a dávno již minulo. Dávají nám za pravdu. Týrání se strany mnohých nad-
řízených nemá konce. Se zaťatými zuby snáší mnohý i úder holí, což není ani tak bolestným jako obvyklá
nadávka těchto inteligentů: „böhmischer hund“. Co možno dělati? A stále přichází jen na mysl ta mrtvá
věta: „Však přijde čas“. Jak lhostejným jsem byl, když mně náš pověstný štabsoberjäger Klír přiložil revol-
ver na prsa, když jsem hájil svou národnost.
Tak plynul náš mladý život po týdny, poměsíce vmlhavých nejistotách. Roku 1915 v lednu proslýcháme, že
pojedeme do Srbska nebodoKarpat, což se potvrdilo. Za noci opustili jsme zákopy a podvoudennímpochodu
stihli jsme Novobřeska, kdež navagonováni odjíždíme do Karpat. Projíždíme cípem Moravy a celými Uhrami
za 6 dnů. Stanuli jsme před Karpatami u města Hustu. Vystoupili jsme a hlášen nám pochod na 90 km. Za mi-
zerné plískanice a stálých nadávek pochodujeme noc a den a teprve k večeru stihli jsme cíle. Mnohý znaven,
zůstává zpět, nemůže dále, při čemž v těchto případech dávají najevo mnozí oficíři svoji toleranci. Skáčí s koně
a nutí k dalšímu pochodu svojí holí, bez níž žádný se nehne. Přemožení, vysíleni dlouhýmpochodema hladem,
došli jsme na určené místo do městečka Toronya. Za úplné tmy snažíme se najíti dobrý úkryt, kdež bychom
přespali. Leč marně. Vše bylo obsazeno před námi sem došlým vojskem. Po marném hledání ukládám se se
svým přítelem do kupy hnoje. Noc musela býti příjemnou již proto, že jsme se žádný neprobudil ani k ranní
kávě. Večer následovala cesta další, daleko obtížnější: na vrcholky Karpat.
Sněhemdrápeme se vzhůru až po prsa se boříce. Dva tři kroky kupředu, nohy ujedou a již si to neseme
dolů. Je to k zoufání. Nepřítele jsme zde teprve hledali. Nyní teprve nám nastaly osudné chvíle. Sněhové
vánice, při nichž nebylo na krok viděti, ano také se stalo, že jsme do svých stříleli. Co horšího, potravu
nemohli za námi dopravovati. Naše reservní porce při velikém šetření jsme měli za dva dny snědeny.
Ve vojenském špitále v roce 1915, V. Asman v druhé řadě druhý zleva.
