4
SOKOLOVSKO
že byl zaťat. Hotovi k odchodu. Hudba zazněla do kroku a zvolna mizíme z kasáren. Ještě poslední pohled
zpět, jako bychom chtěli něco ještě říci těm hochům, kteří tam zůstali. V tu chvíli však ústa jakoby oněmě-
la, za to však nitra nás upřímných Čechů hovořila tak, že jsme si dobře rozuměli.
Pochod po náměstí byl pro mnohé imposantním. Vstříc byly nám házeny spousty květin, kterými jsme
byli podestláni. Nadšení Němců bylo veliké. Jen my v tom moři květin jsme šli vzdorně, opovrhujíce vším,
co nám ti Chebáci připravili. My měli jiné myšlenky. Byli jsme hnáni proti své vůli vražditi úhlavního nepří-
tele, bratry Slovany. Tu ozvala se ta smutná píseň „Kde domov můj". Každý v němém přemítání. V tu chvíli
byly nám naše písně příliš drahými, snad proto, že nám byly zakazovány. Došli jsme na nádraží, kde byli
jsme namačkáni po padesáti v přepychových prasečích vagonech, očekávajíce odjezd tam, kde odehráva-
lo se to válečné drama. Konečně píšťala lokomotivy jaksi vztekle pronikne a celý přepychový vlak se hnul.
Kolem jedné hodiny v noci stanuli jsme v Plzni. Zde zase ta lahodná naše mateřština, a v zápětí jako rachot
hromu rozlehne se nádražním vestibulem „Kde domov můj" a přes marný zákaz oficírů dokončena. Co síly
vzbudí se v hrudi každého upřímného Čecha, nelze vypsati. Za zpěv slíbena nám od velitele odměna. Pro
český národ slibovalo se vždy, k daru však nikdy nedošlo. Tentokráte však jsme byli mnozí přece odměněni
za zapění oné písně. Na vojně to šlo vždy podle velikosti, ale tentokráte nastala změna: šest hodin manže-
ty, lépe řečeno špángle, před očima oficírů. Ulička dotyčného vagonu vyhlížela jako kasemata na Špilber-
ku. Pravá ruka k levé noze stažena ocelí. Vždyť ale ty za nic nemohly. Proč nedali špangle hlasu? Jaké plány
spřádal náš mozek, měli věděti ti páni. Naše mysl směřovala jen k pomstě, jak jen se nejbližší příležitost
naskytne. Úsměšky oficírů snášeli jsme klidně, s umlklými slovy na rtech, však přijde čas...
Tak unášel nás vlak dále ku Praze. Zatím náš trest byl odbyt z přesvědčení pánů oficírů, že se proti zá-
kazu více již neprohřešíme. Přijížděli jsme ke Smíchovu. Dveře vagonu nesměly býti otevřeny. Ten zákaz
vzrušil nás na nejvyšší míru. I tomu zraku se snaží poslední pohledy upříti? Je to možno. Jsi-li bůh, jest
možno dívati se Tobě na toto bezpráví? Tak daleko jsme již dospěli. Než takto žíti, raději ukončiti ten život,
jenž pro nás životem vůbec nebyl, jím neprospěli bychom nikomu, tím méně svým spolutrpitelům. "Však
přijde den..." Přes odpor Němců dveře otevřeny. Jaký nitrem otřásající pocit nastal při spatření naší stří-
bropěnné Vltavy nelze vypsati...
Proč opět byla tu na prvním místě to naše píseň "Kde domov můj?" Snad proto, že vznikla za těžké
poroby našeho národa, kterouž my nyní pociťovali jsme do důsledků. Nevím, byla naší jedinou útěchou,
jsouc nám i zde upírána. Až po nás přijdou snad šťastnější potomci Čechů, těžko tomu uvěří.
V Praze jsme se nezdrželi, proč, to věděl každý z nás. Jeli jsme dále státní drahou, známou krajinou.
Vždyť tudy jeli jsme před několika týdny jako jedna rodina na sokolský slet do Brna. Jaké vzpomínky vířily
nám hlavou. Není viděti toho jásotu a našich barev jako tenkráte. Na oživeném kdysi obličeji, vítajícím
naše sokoly, spatřil jsem výraz smutku a bolesti.
Události, prožité nedávno touto cestou, vyvstaly v mé mysli. To není to radostné "na zdar, bábo", jež náš
bratr náčelník Jiří cestou pronášel. Kde asi on nyní živoří? Projíždíme Moravou, kde mizí naše krásná ma-
teřština. Ocitáme se na hranicích Polska a k večeru se blížíme Krakovu. V dáli ozývá se zdlouhavé a smutné
hřímání děl. Ve tmavé noci jakoby hromové blesky křížily oblohu. To není rozhněvaná příroda, to mluví již
vraždící zbraně, o jichž účinku my neměli ještě ani ponětí.
Za noci stanuli jsme na místě. Jaké divadlo stává se nám skutečností. To že má být nějaké město? Bu-
dovy srovnány se zemí, stromy zpřeráženy, okolí rozryto od dopadnuvších sem granátů. Vše vyhlíží jako
rozsáhlé rumiště. Kromě několika polských židů, kteří pro kšeft vlezli by i do ohně, není zde nikoho. Pocity
hrůzy procházejí tělem při pohledu na dílo zasáhnuvší sem války. Odtud následoval náš pochod k bitevní
čáře. Pochodujeme prvý a následující den. Třetí noci dostali jsme se do sporých zákopů hlubokou cestou,
kdež na uvítanou dostalo se nám prvního křestu ohněm. Účinek na mnohé byl hrozný. Přišlo nám někdy
k smíchu, že pštros, je-li pronásledován, strčí hlavu do písku, a nyní takovými byli jsme i my. Schovává se
