3
časopis obyvatel a přátel Sokolovska
S podivnými pocity opouštěli jsme Pra-
hu, aby nás vlak unášel do Chebu. Míjíme
města a české vesničky, hledajíce útěchy
ve svých nám zakazovaných českých pís-
ních. Záhy za Plzní ocitáme se již ve zněm-
čelém kraji. Poznáváme, jakou nám byla
naše otčina amateřština, jevila se jako chu-
dobka v moři květin, v zeleni luk.
Stanuli jsme v Chebu, pověstném
svým protičešstvím. Z nádraží odvedli
nás do nových kasáren za město. Ač pro-
hledáni, zda nemáme ve svých kufříčcích
něco, co by bylo na újmu rakušáctví, přec
ocitají se v popředí našeho původu bar-
vy bílá a červená a přes marný zákaz oficírů zůstávají hrdě vztyčeny. Ze zvuků tahací harmoniky ozvala se
městem zakazovaná píseň: „Kde domov můj“ a "Hej Slované." Mnohému z našich hochů naskytla se popr-
vé příležitost spatřiti, jak mocně působí naše barvy a písně na zrak a sluch zdejších skopčáků. Jako krocan,
podrážděný červeným šátkem vrhá se na svého pokušitele, tak za stálého řevu a výhružek doprovázeli nás
tito skopčáci, chtějíce nám naše barvy vyrvati.
Vešli jsme do kasáren. Za námi zapadla těžká vrata, jakoby navždy. První prací oficírů bylo odebrati
nám naše barvy. Jak bídnou a zbabělou jevila se nám rakouská soldateska hned v zárodku. Nastalo třídění
do světnic a s ním i první noc na vojně. Jaká byla? Těžko psáti. Mnohý z našich hochů si zaplakal...
Ráno o 5. hodině slyšeli jsme prvé troubení, tzv. „tagwach“. Kéž by to byl ten poslední, slyšeti bylo z úst
mnohých hochů. Ten den jsme měli volno. Staří mazáci sekali tzv. "klencýkunky", které čekaly též na nás.
Druhého dne nastala nám již ta skutečná vojna...
Další podrobně psáti není ani možno. Jen tu a tam nemohli jsme se svými německými druhy, při čemž
došlo i ku pranici. Byly to jen ýbunky do války, jak říkával nebojácný Tonda Jungr z Kladna, když některému
pasoval jídelní misku na hlavu. Rychlým tempemhnali náš výcvik, aby za 6 neděl poslali nás na jatka válečná.
Sestavili z nás tzv. „marschkumpanii“ a nastal očekávaný den odjezdu. Na dvoře kasáren připraveno
bylo dubové listí, jímž měli jsme si ozdobiti čapky s Francem a vraždící zbraně. Leč my, Češi, i k těm nevin-
ným listům cítili jsme odpor, neboť připomínaly nám germánský symbol. V nedalekém úvoze byla naše
slovanská lípa, kterouž jsme okradli o krásu a ozdobili se jejími lístečky. Ani však tato lípa neobstála před
germánskou zlobou. Největší nepřítel nás Čechů, zugsführer Mekl, rozkázal ji vyseknouti, čímž jistě doká-
zal hrdinný čin. Dnes však ten hrdina hnije na svahu Alp, na vrchu Monte Val di Bella a snad mu jeho rov
ani bodlák nekryje. Budiž Ti, slavný hrdino, země lehkou...
Na dvoře nastal šum. Přichází velitel, slyšíme povel „hab acht". Čtou nám přísahu, ovšem že dříve ně-
mecky. Němci hlasitě odříkávají za předčítajícím, zatím co nám Čechům nastává němohra: hra očí a nějaké
šťouchnutí jednoho druhému, jemuž jsme navzájem velmi dobře rozuměli. Nás Čechů byla většina, přesto
naše přísaha byla tak ubohá, že byli jsme mnohokráte napomínáni. Neslyšel jsem ani svého přítele vedle
mne stojícího - tak hlasitá byla a výrazy musila ona přísaha snésti. Dokončeno. Hornist nasazuje svoji trub-
ku k modlitbě. Nikdo ani nedýše. Jen na tvářích našich hochů zračí se úsměv, úsměv hrdý, vysmívající se
tomu německému Bohu, který měl nyní žehnat vraždícím zbraním, tomu, jenž vždy hlásal „miluj blížního
svého". Upřel jsem zrak na hochy, stojící na terase kasáren, kteří přišli se s námi rozloučiti, aby brzy i oni
nás následovali. Mezi nimi nalezl jsem Stříbrného, někdejšího poslance. Jeho postava utkvěla mně živě
v paměti. Ruce měl vraženy do ramen, oči mu podivně plály. Marně snažil jsem se spatřiti jeho chrup, jistě,
Václav Asman (vpravo v bílé košili) ve vojenském špitále,
rok 1915.
