2
SOKOLOVSKO
Velká válka Václava Asmana
Před sto lety, na počátku poklidného léta, nikdo netušil, co přijde. Svět byl sice již několik let
plný napětí, ale lidé se příliš nestarali o to, co přinese atentát na rakousko-uherského následní-
ka trůnu. A tak, když 28. července císař František Josef I. povolal svůj lid do války proti malému
Srbsku, považovalo se to za harašení zbraněmi, případně za trestnou operaci omezeného roz-
sahu. Tři čtyři týdny bojů a pak triumfálně zpět domů. Málokdo domyslel, kam až to všechno
může dojít. Z trestné výpravy se velmi rychle stal světový konflikt nebývalého rozsahu, který
si vysloužil název Velká válka. Desítky milionů mužů byly ve zbrani a miliony jich padly na poli
cti a slávy. Všichni by ale raději žili. Přeživších se můžeme zeptat na to, co cítili. Někteří vojáci si
psali deníky, to bylo ale velice nebezpečné. Další sepsali své vzpomínky především proto, aby
varovali. Přesto se vše za dvacet let opakovalo v ještě větším rozsahu, a tak Velká válka dostala
nové jméno. První světová.
I dnes máme dobu plnou konfliktů a napětí a nevíme, co generální štáby plánují a kdy a kde se jim
lokální konflikt vymkne z rukou. Není proto na škodu si místo řečí připomenout vzpomínky českého
vojáka Václava Asmana, který se po válce usídlil v Habartově, kde i po letech zemřel. Vzpomínky
přinášíme v originálním a jen málo upraveném znění, ovšem vzhledem k rozsahu jsou některé části
vynechány. Subjektivní a nacionální zabarvení vzpomínek odpovídá době a cítění autora.
Ve službách nenáviděné rakouské armády
Bylo to roku 1914, na petropavelské dny, kdy byli jsme nuceni opustiti Brno, kdež zúčastnili jsme se
sokolského sletu. Přišla zpráva o zavraždění následníka habsburského trůnu v Sarajevě. Od té doby staho-
vala se dusivá mračna rychlým tempem nad naší drahou vlastí. Očekávaná bouře nedala na sebe dlouho
čekati. V osudný den 28. července na sv. Annu padlo osudné slovo: „mobilisace“. Kolem návěstních tabulí
viděti bylo hloučky zvědavců, hledící na osudný plakát, jehož obsah jako blesk letěl po širé vlasti české
od měst až k těm nejzapadlejším vesničkám, kdež až dosud vše bylo pohrouženo v klidnou práci, nic zlého
netušíc. Ten den, pro každého němý, bez cíle, plný vzrušení, byl zdrcující.
(…)
To nebylo hotovo za tři neděle, jak mnozí se domnívali při nynějším pokroku vražedných zbraní. Nad
poměrně malým, za to však chrabrým národem Srbů zdvihla se mohutná pravice Ruska, aby chránila ten-
to zákeřně přepadený národ od bídného Rakouska, v jehož řadách byli jsme nuceni státi i my.
Minuly týdny. Válka zasahovala v mocný požár evropský. Barbarství rakouské spolu s germánským ne-
znalo konce. Bylo třeba nových obětí. Ročník za ročníkem ocital se v šedých umrlčích stejnokrojích. Nářku
nebylo konce. A to vše byly začátky. Válka jde ostrým tempem dále. Povolali nové rekruty, mezi nimiž byl
jsem i já. Vyrváni z klidných prací od svěráků z dílen, továren, kanceláří, rolníci od svého pluhu, všichni
byli jsme nuceni položiti třebas i život za císaře, jak nám bylo hlásáno. Jak ironicky a s úsměvem jsme to
slýchali... Jak nám Čechům bylo bojovat za císaře? Za to, že nás všemožně utiskovali a dokonce řeč a písně,
jež jsme zdědili po svých otcích, nám zakazovali? Nalezl se i mnohý Čech - odrodilec, jenž se za ně styděl
v té době ... Ne, nikdy.
Po tzv. presentýrce v josefských kasárnách posílali nás do všech možných končin monarchie k různým
plukům. Jak záviděl jsem těm, kteří z jednoho místa dva, byli přiděleni k témuž pluku. Samojediný byl
jsem přidělen ku 22. praporu polních myslivců do Chebu. Tam, v albrechtských kasárnách, čekalo mě
radostné shledání s mým školákem Jendou Jelínkem, jenž byl náhodou přidělen k témuž praporu co já.
Bylo to první poznání naše, co znamená přítel v těžkých dobách.
