19
časopis obyvatel a přátel Sokolovska
rý měl od nynějška patřit Habartovi a jeho dědicům jako manství, avšak současně s tím měl
být hrad kdykoliv k dispozici králi Václavovi. Záhy však Václav hrad vyplatil a před r. 1407 jej za-
stavil Enderlinovi ze Štampachu. Od r. 1402 držel Habart zástavně královský hradKašperk na
Šumavě, vybudovaný Václavovým otcem Karlem. Nejprve jej měl jako zástavu od jeho zástavního drži-
tele Jana z Leuchtenberka a poté i od samotného Václava, od kterého navíc obdržel plat z nedalekého
Rejštejna. S Habartovou vládou v tomto kraji pravděpodobně souvisí i to, že si r. 1404 nárokoval právo
odúmrti v Hartmanicích u Sušice. Habart disponoval Kašperkem až do r. 1411, kdy Václav IV. pověřil
mincmistra Petra Zmrzlíka ze Svojšína vykoupením zástavy hradu. Posléze však král Václav hrad Kaš-
perkznovu zastavil, a to ne nikomu jinému nežli Petru Zmrzlíkovi. Můžeme považovat za velmi pravdě-
podobné, že tento Habart je stejná osoba jako Habart Hertenbergéř, který r. 1408 získal hrad a město
Mašťov. Dotčený Habart dal r. 1421 otevřít brány svého hradu husitům a stal se jedním z nich. Roku
1423 byl však již mrtvý, neboť v tzv. „registrech zápisův královských a obecných“ se můžeme dočíst
o sirotcích Habartovi a Dorotě, kteří po tomto Habartovi pozůstali. Tento zápis je také naší jedinou
informací o Habartově rodinném životě.
Habart z Hertenberka byl zajímavou postavou našich dějin. Dokázal využít svých schopností, kontaktů
a doby nakloněné nižší šlechtě ke společenskému a mocenskému vzestupu, díky čemuž se mu na čas po-
dařilo obnovit někdejší prestiž svého rodu. Význam dalších členů rodu Hertenberků již nepřesáhl rámec
regionálních dějin.
Jan Boukal
Básník František Branislav a jeho krátká vojenská kariéra v Sokolově
V červenci 1926 dorazili do Sokolova, tehdejšího Falknova nad Ohří, vojáci II. praporu a náhradního
praporu 33. pěšího pluku „Doss Alto“, aby tu v nových kasárnách v místě dnešního sídliště Vítězná půso-
bili až do února 1938 jako stálá posádka československé armády. Vystřídali tak muže z roty Hraničářského
praporu 5, který zde sídlil již od roku 1920 (a v únoru 1938 se sem vrátil).
Mezi stovkami mužů, kteří ve zdejší posádce vykonávali povinnou vojenskou službu, byl i muž, pro
něhož byla uniforma a zbraně zřejmě věcmi zcela cizími, ba přímo nepřátelskými. Jeho zbraní totiž
byly verše a pero, neboť byl básníkem, a tak vojenská služba v hornickém Falknově v letech 1926 –
1928 jistě nepatřila mezi jeho léta nejšťastnější.
František Branislav se narodil jako František Blecha 16. června 1900 v Be-
rouně, dětství ale strávil ve Strašicích u Rokycan. Gymnázium začal studo-
vat v Praze, ale maturitu složil kvůli stěhování rodiny až roku 1921 v Be-
rouně. Poté nastoupil na Karlovu univerzitu, kde začal na tamní filozofické
fakultě studovat češtinu a němčinu. Toto studium dokončil roku 1926, kdy
také nastupuje vojenskou službu ve Falknově. V té době již měl vydané dvě
básnické sbírky, Bílý kruh a Na rozcestí, a přispíval do celé řady časopisů
a periodik (Host, Literární noviny, Právo lidu…). Osobně se znal a přátelil
s takovými velikány české poezie, jako byl Jan Závada či Vítězslav Nezval.
Jak již bylo řečeno, přílišnou radost z vojákování v našem kraji neměl.
„Strýc neměl vojnu rád a nerad o ní mluvil. Válku přímo nenáviděl. Po dobu
vojny určitě nepsal, při práci neměl potřebný klid,“
vypověděl o něm jeho
synovec Jiří Beer.
F. Branislav v době studií
na Univerzitě Karlově.
