14
SOKOLOVSKO
Koncem „velké války“ ze služeb firmy
vystoupil a od 1. září 1918 přešel jako výrobní
ředitel ke společnosti Dolové a průmyslové
závody, dříve JanDav. Starck v DolnímRychnově.
Přijetí schválilo generální ředitelství firmy dne
2. 9. 1918 s tím, že je přijat na dobu 5 let, že
dostane plnou moc k zastupování společnosti,
jakou měl předtím generální ředitel František
Hvizdalek, že dostane roční plat 20 000 korun
a roční remuneraci 25 000 korun. Bude řídit
důlní těžbu a technické záležitosti firmy, zatímco
druhý ředitel JUDr. Viktor Tomas (nar. 1876)
bude mít na starosti právní a administrativní
záležitosti. Prokuru poté získal dle plné moci
z 9. 10. 1918. Wähner převedl závody společnosti chaosem poválečné doby, kdy byla v pohraničních
oblastech vytvořena tzv. provincie Deutschböhmen, a počátkem samostatného Československa. Tehdy již
obýval služební byt v Radlerově dvoře v Dolním Rychnově. Po rozluce svého prvního manželství uzavřel
vzápětí poté dne 22. 10. 1925 v evangelickém kostele ve Františkových Lázních nový sňatek s paní
Idou Marií Beneschovou, rozenou Lukschovou (nar. 1896) z Teplic, dcerou továrníka Gustava Luksche,
která přivedla do manželství jím adoptovanou dceru Doris (1918) a potom se jim narodila ještě dcera
Gerda (1926). S rodinou se přestěhoval do nové firemní vily z roku 1926 vystavěné u Vnějšího dvora
(býv. Aussenhof) u Sokolova, zbudované dle projektu dnes obdivovaného místního architekta Rudolfa
Welse. Koncem 20. let v době hospodářské prosperity byli již pražští uhelní a průmysloví magnáti
Petschkové výhradními vlastníky více důlních společností na Sokolovsku, a proto v letech 1927-1929
spojili s mateřskou firmou Dolové a průmyslové závody vedení bodenských, Kynšperských a Fischerových
dolů a Falknovsko-chebské společnosti a dalších malých společností, které však zůstaly po právní stránce
formálně samostatné. Ing. Wähner se stal generálním ředitelem koncernu Dolových a průmyslových
závodů v Dolním Rychnově a vedl jej nelehkou dobou následující světové hospodářské krize. Závěrem
30. let jako osvědčený vysoký manažer pobíral u své mateřské firmy královský plat 420 000 korun,
u Kynšperských a Bodenských dolů celkem 240 000 korun a min. dalších 36 000 korun u Fischerových dolů
ročně kromě dalších příplatků v době, kdy průměrná mzda horního dělníka činila v sokolovském revíru
přes 10 000 korun ročně. Pod jeho vedením Dolové a průmyslové závody ukončily po vyrubání zásob těžbu
kamenného uhlí a uzavřely své sklárny na Plzeňsku. Svou uhelnou produkci soustředily na Sokolovsku, kde
otevřely nový lom Medard u Svatavy a modernizovaly své provozy. V dolnorychnovské sklárně zavedly
mechanizovaný tažný způsob výroby plochého skla a rekonstruovaly tamní velkou přespolní elektrárnu.
Na Plzeňsku zůstaly z bývalých dříve
velmi početných závodů v provozu jen
chemické továrny v Břasích a Kaznějově
s konkurence schopným výrobním
programem s keramickou výrobnou
v Břasích. Koncem20. let vytěžil koncern
přes 1 610 000 tun hnědého uhlí, tj. asi
37,8%celkovérevírnítěžbyazaměstnával
1600 až 1800 osob (25-29% osazenstva
sokolovského revíru).
Fotografie Wähnerovy vily, kterou projektoval Rudolf
Wells, rok 1926.
Podpis Ing. Wähnera společně s druhým prokuristou
JUDr. Viktorem Tomasem, rok 1937.
