13
časopis obyvatel a přátel Sokolovska
nápis od té doby zní: NA PAMĚŤ / CITICKÉ STÁVKY / 3. KVĚTNA 1894. V této podobě pomník setrval
až do roku 1994, kdy se ke 100. jubileu stávky stěhoval – již bez dodatečné žulové zdi – zase zpět
do obce na původní místo a byl restaurován Janem Trtílkem a Františkem Häcklem.
Vladimír Prokop a Lukáš Smola
Ing. Max Wähner - kariéra jednoho Sasa na západě Čech
V druhé polovině 19. století přilákalo uhelné bohatství obou podkrušnohorských hnědouhelných
pánví četné zahraniční těžaře. V sokolovské pánvi začali podnikat kromě jiných saští podnikatelé
Weinkauffové, Fikentscherové z Drážďan a Cvikova a později se k nim
přiřadil tamní bankovní kapitál, takže již kolem roku 1900 produkoval
saský kapitál kolem čtvrtiny těžby pánve. Vzhledem k tomu, že
zdejší oblast byla vesměs osídlena německým etnikem, uplatnili se
zde dobře i mnozí říšskoněmečtí důlní odborníci v manažerských
funkcích. Lze z nich jmenovat např. Julia Allmenrödera, Wilhelma
Bosseho, Friedricha Freytaga i Kurta Seebohma. Mezi veličinami
uhelného průmyslu v první polovině 20. století vynikal na Sokolovsku
Ing. Max Emil Wähner, narozený jako první dítě svých rodičů dne
15. ledna 1877 v Saské Kamenici (Chemnitz, v letech 1953-1990 Karl-
Marx-Stadt) v rodině hostinského Františka Emila Wähnera (1852-
1930).Bohužel, když bylo malému Emilovi něco přes rok, jeho matka
paní Marie Louisa ve věku 20 let zemřela a jeho otec se pak 23. 9.
1879 znovu oženil s Emou Marií, rozenou Wolfovou (1853-1935).
Wähnerovi obývali dům na Zschopauer Strasse 8.
Wähnerovo rodné město prodělalo v druhé polovině 19. století po sjednocení Německa bouřlivý
rozmach. Zatímco ještě roku 1864 čítalo přes 54 tisíc obyvatel, do roku 1895 přesáhl jejich počet 161
tisíc. Současníci oceňovali jeho moderní plánovitou výstavbu. Město se stalo třetím největším a prvním
průmyslovým střediskem Saska a velkolepý průmysl získal městu název „saský Manchester“. Pracovaly
tam velké strojírny, textilky, obchodní firmy, sídlily správní úřady, řada škol i kulturních zařízení. Tento
hospodářský rozvoj jistě ovlivnil další směřování nadaného studenta, který se rozhodl vystudovat
Báňskou akademii (vysokou školu báňskou) v nedalekém Freibergu. Závěrečnou zkoušku složil v roce
1902 v oboru horní inženýr.
Po absolvování školy nalezl novopečený inženýr uplatnění na druhé straně Krušných hor a od 1. února
1903 do 28. 2. 1905 pracoval jako technický úředník Mostecké uhelné společnosti v Mostě, aby pak
od 1. března 1905 zastával funkci vrchního inženýra a závodního na dolech Rudolf a Libík Bodenského
těžařstva u Habartova v sokolovském revíru s platem 5 175,- korun ročně, jehož výše se postupně až
zdvojnásobila. Po získání slušného postavení se mohl brzy poté dne 28. 5. 1905 v evangelickém kostele
v Teplicích oženit s Marií Františkou, roz. Funkovou (nar. 1884), pocházející z rodiny továrníka Ignáce
Funka z Teplic, a z jejich manželství se v osadě Na Rovince (býv. Boden) u Habartova narodily čtyři
děti- Renata (nar. 1906), Erwin (1907), Max Wolfgang (1909) a jako poslední Margareta Ema (1910).
U firmy přejmenované v roce 1911 na Bodenské uhelné doly s r. o. pracoval ve vedoucí funkci po celou
dobu první světové války až do 31. 8. 1918. Jeho kariéra se dále úspěšně rozvíjela, v roce 1917 se stal
prokuristou Falknovsko-chebské důlní společnosti a o rok později i členem její správní rady.
Ing. Max Wähner.
