6
SOKOLOVSKO
do poválečného období a potom se na původní stavbu postupně zapomínalo. Židé zde již nebyli a ostatní
obyvatelstvo včetně správy města si tuto událost desítky let vůbec nepřipomínalo. A jinak? Faktem zůstává,
že nacistické řádění ten večer pokračovalo také na židovském hřbitově, který byl založen v roce 1878
a nacházel se v těsném sousedství hřbitova křesťanského. Na vrata hřbitova byl potom dán těžký zámek
a po celou válku sem platil přísný zákaz vstupu. Když jej v roce 1947 navštívil bývalý rodák Erich Auerbach,
tehdy již žijící v Anglii, pořídil snímek z okolí žulového pomníku svých zesnulých rodičů. Na něm jsou ještě
patrné v trávě povalené okolní náhrobky z osudného večera. Zda tehdy byly některé i zcela zlikvidovány,
však není zcela jasné. Nenašel se nikdy žádný svědek, který by řekl pravdu. Další smutnou pravdou zůstává,
že 1/3 celkové plochy hřbitova byla zrušena už roku 1953 a další část s řadou náhrobků (pokud si je
nerozebrali lidé na stavební materiál) nelítostně zahrnuly bagry v roce 1968. A při snaze o rekonstrukci
hřbitova v nedávných létech bylo zjištěno, že zde už neexistuje ani jeden náhrobní kámen s nápisem
a jménem. Čili tady zbyla jen pietně upravená bezejmenná pustá plocha. A tam, kde stával židovský
svatostánek s charakteristickou kopulí, vybudoval r. 1961 komunistický systém bez jakékoliv připomínky
socialistický hotel Ohře. Takže jedinou vzpomínku na dávnou tragédii se stala až pamětní deska. Dodejme,
že byla vybudovaná teprve před jedenácti lety.
Kynšperk nad Ohří
Zdejší synagoga stávala na příkrém svahu mezi koncem u Dlouhé ulice a jižněji probíhající uličkou Pod
Domovem. Na rozdíl od reprezentativní synagogy sokolovsképřipomínala svýmvzhledemspíše venkovskou
chalupu se sedlovou střechou. Její vznik je stále předmětem dohadů, v úvahu připadají dvě data – rok 1769
nebo 1803. Reálnější se podle dostupných informací zdá být letopočet druhý. Faktem ale zůstává, že zde
od konce 19. století židovská komunita citelně slábla. Poslední rituální svatba se tady konala roku 1923, takže
po smrti rabína Jakoba Beera už zdejší rabínský úřad nebyl obnoven. Postupně stav dospěl do situace, kdy
zbytek zdejších izraelitů (27 osob) byl přičleněn do ŽNO (Židovská náboženská obec) Cheb, což znamenalo
i zánik samostatné, této kdysi početné židovské obce. Projevilo se to i v tom, že kynšperský svatostánek byl
opuštěn a využíván toliko sporadicky. Nicméně běsnění rozpoutané během Křišťálové noci ani tato stará
a osiřelá synagoga neunikla. Poukázat je třeba i na doposud tradovaný mylný údaj v regionálních dějinách,
že totiž byla zničena již 20. října. Tuto bestiální likvidaci totiž nebylo přes projevy antisemitismu možno
provést bez oficiálního schválení. A to přišlo až v listopadu. Omyl v dataci patrně způsobila nepřesnost
v údajích, které po válce uváděl jeden z mála zdejších přeživších židovských občanů, bývalý továrník Max
Löwy, a které v jeho interpretaci potom zapsal kronikář František Korb. Zničení tedy nebylo náhodné, ani
předčasné, ale organizované, právě
v důsledku této společné centrálně
nařízené akce. Ze shromážděných
úryvků, které se podařilo získat, lze
stručně průběh listopadové hrůzy
vylíčit stručně asi následovně. Požár
synagogy, která pamatovala nejméně
půldruhého století existence, vypukl
rovněž v pozdním odpoledni 9.
listopadu 1938 Uvnitř do té doby
zůstalo původní zařízení včetně
ženské galerie, závěsy a rituální
předměty. Když už hořely dřevěné
zdi, byl z kůlny u hrobnického
Pohled na kynšperskou synagogu před válkou.
