40
SOKOLOVSKO
výklad, než tvrzení, že do výklenku zapadlo jasanové semínko a vyklíčilo. Tak šiřme pozitivní verzi, takových
není nikdy nazbyt. Teorii o úmyslné výsadbě jasanu podporuje druhý, ještě silnější jasan na protější straně
neužívané železniční trati. Je to už vetchý stařeček (o = 402cm, v = 28,5m) s výrazně nakloněným a podélně
rozbrázděným dutým kmenem, který se v necelých třech metrech výšky dělí do vidlice kosterních větví,
z nichž jedna je těžce poškozená.
Jasan v sokolovském zámeckém parku
Přímo u autobusové zastávky proti Městskému úřadu v Sokolově roste na okraji zámeckého parku největší
jasan v Sokolově (o = 375cm, v = 25 m). Vyznačuje se mohutným, ve spodní polovině zúženým kmenem,
který se dole rozbíhá do výrazných kořenových náběhů a ve výšce 4,5m dělí do vidlice silných kosterních
větví. Kmen je ve střední části narušený věncem boulí a zacelených jizev po dávno odstraněných větvích.
Úzká, nepravidelná, vysoko nasazená a k jihu obloukovitě vykloněná zbytková koruna má část větví v koncích
olámaných a následně ořezaných.Tento strom je spolu se sousedním jasanempozůstatkempo pěkné skupině
jasanů, z nichž část byla v posledních letech pokácena a zbylé polámala vichřice v roce 2005.
Jaroslav Michálek
Jiné a stále stejné krajiny Sokolovska
Někdy v 80. letech minulého století, jsem jako malý kluk, který rád vnímal přírodu kolem sebe,
častokrát poslouchal tátova vyprávění o Horním Rychnově – vesnici nedaleko Sokolova. Bylo to
o vysídlené malé vsi, o tamní přírodě a její krajině v 60. letech minulého století. To vyprávěné místo
je poblíž Dolního Rychnova – ten stojí a žije dodnes. Rád jsem poslouchal, jak táta jako kluk pronikal
do země opuštěné, ve které kdysi stála stavení a rodinné statky, v nichž žili lidé obdělávající za humny
svá políčka či pásli dobytek. Pracovali také v okolních hnědouhelných dolech a lomech, v té době
menších než známe dnes. Tento prostý život vytvářel po dlouhá desetiletí jakýsi ráz v čase dvouvrstevné
hornorychnovské krajiny. Nejdříve to byl ráz kulturní využívané krajiny, tu ale už ani táta nepamatuje.
Později se ráz změnil v krajinu opuštěnou, vylidněnou a ponechanou svému osudu, respektive osudu
přírodních procesů. A o té jsem naslouchal. Ta země tam ve své druhé etapě nebyla smutná, ale naopak
otevřená a pozitivně naladěná. Byla z ní cítit vznikající místní divočina, byla to země nikoho. Byla ale
také překvapivá, tajemná a neprozkoumaná. A neprozkoumanou zůstala. Přestože jsem v ní nikdy
nebyl, vybavuji si, kde byl který zbytek domu, kde rostly staré stromy, ve kterých hnízdili doupní ptáci,
kde táta pozoroval na zemi hnízdící pěvce. Pravděpodobně zde se rodil jeho vztah k ptačímu světu.
Díky těmto častým vyprávěcím návratům jsem si vytvořil docela přesný obraz lidmi opuštěné krajiny
Horního Rychnova. Vidím, jak v ní převládaly podzimní barvy, dokázal bych ji snad i nakreslit. A taky
jsem chtěl takovou svou krajinu mít a znát. Marně, byť jsem ji opakovaně hledal za městem. I když jsem
našel krajiny jiné, tuhle se mi spatřit nepodařilo. Dnes vím, že to byla krajina trochu idealizovaná, tak
trochu imaginární. Po mnoha letech jsem pohlížel na staré mapy Horního Rychnova a pochopil jsem,
že ta krajina byla úplně jiná, měla jiné dispozice, jiné rozměry. Nic to ale nemění na tom, že mohla být
zajímavá a vyzývající. A to ona také byla.
Je paradoxem doby, že tato krajina Horního Rychnova již není, ve třetí třetině 20. století se přeměnila
v krajinu rozrůstajícího se povrchového lomu Silvestr. Ustoupila stejně jako původní vesnice těžbě
hnědého uhlí. Neskutečná proměna. A paradoxem generačním je, že v tomto dole pracoval táta
mého táty – můj děda. Ten mě v dobách, kdy jsem od svého táty slýchával, ve kterém starém stromu
