33
časopis obyvatel a přátel Sokolovska
je vycpán v poloze, kterou měl za svého života nejraději. Ostatní psy nechával baron pochovat na několika
psích hřbitovech, které na hradě založil. Rozsáhlejší se rozkládal před hlavní vstupní bránou v hradním
příkopě, druhý, menší se nacházel v dolní hradní zahradě. Hroby byly označeny dřevěným křížkem
a nevelkou plechovou destičkou s příslušným jménem. Lemovaly je bílé oblázky a osázeny byly buksusem.
Baron také velicemiloval jezdecké koně, které choval v hradní konírně a také ve dvořeVranči nad hradem.
Na hradě pamětníci vzpomínají zejména na zuřivého poníka Mikolase, který jako zlý duch řádil na hradním
nádvoří. Poníka získal baron Haas společně s lvicí od cirkusu Kludský. Zaměstnanci mu často dávali pít
zbytky piva a poník ovlivněný alkoholem řádil a strašil hradní personál. Byl mladý, divoký a nezkrotný, a to
mu přišlo draho. Jednou se nešťastnou náhodou zranil a musel být v rozkvětu mládí utracen. Jeho pyšnou
siluetu můžete spatřit v hradních zoo sbírkách, kam ji baron nechal po vypreparování umístit. Údajně straší
na hradě dodnes. Známou je také baronova sbírka vycpaných a přioděných koček a veverek.
Celou válku baron přežil na svém hradě mezi svými zvířaty. Dne 11. května 1945 jej na hradě navštívili
partyzáni spolu s tehdejšími místními představiteli KSČ, měl být spolu s ostatními Němci odsunut
do Rakouska. Jako Němec se měl pěšky odebrat do Vídně. Starý kavalír - bylo mu v té době 69 let
- se však se svou ZOO, hradem a vlastní zemí nedokázal rozloučit. Oblékl se do parádní C. a. K. uniformy
a nabil revolver. Věrná hospodyně ho přemlouvala do jedné ráno. Pak se baron zamkl - a padly dvě
rány! Událost byla prohlášena za jasnou sebevraždu. Dodnes se však tradují kolem jeho smrti mnohé
nejasnosti. Jedna z nich říká, že baron, který byl pravák, měl mít v levém spánku dvě střely. Podle jiné
verse jej zabil najatý vrah, aby bylo možno celý hrad vykrást. Pravdu se už asi nedovíme. Každopádně
následující dny a měsíce provází revoluční duch anarchie a zkázy, kdy byly vzácné kusy hradního
mobiliáře ničeny, kradeny nebo rozprodávány za korunové položky. Zbylá zvířata z hradní ZOO trpí
hladem, později si je v lepším případě rozeberou místní zemědělci nebo jsou vypuštěna do přírody.
K faktickému vyvlastněni Bítova po roce 1945 vlastně nedošlo – pro úmrtí majitele stát přesto převzal
hrad do své správy a v roce 1949 jej zpřístupnil veřejnosti. Baron Jiří Julius Haas ml. se tak stal posledním
soukromým majitelem všeho rodinného majetku.
Vyrovnáni s rodinou Copée (nejbližších příbuzných, kteří se stávají dědici rodu) přišlo v letech 1962–1963,
kdy byla rodině především jeho bratranci, jimž byl belgický baron Evance III. Copée, přesně podle závěti
vyplacená částka 1 mil. korun. Jeho prasynovec (baron Evance IV. Baron Copée) nechal v kapli Bítova
po více než 50. letech v r. 1998 osadit pamětní desku na památku barona Jiřího a jeho rodiny. Deska z bílého
carrarského mramoru upomíná na místo odpočinku posledního šlechtického majitele hradu (ale také
západočeských statků) Jiřího Julia barona Haase.
Pavel Vaculík
Výstava Morový rok 1938 a akce Pohraničí 1938-2013
V letošním roce si připomínáme již 75 let od podepsání Mnichovské dohody, která navždy poznamenala
dějiny naší republiky, Evropy i světa. Tato dohoda, či spíše diktát, předznamenávala druhou světovou válku
a v plné nahotě odhalila slabost a neschopnost vlád Francie a Velké Británie postavit se tváří v tvář agresivní
politice nacistického Německa, dokud byl ještě čas. Následky si bohužel neseme v sobě všichni dodnes.
Občanské sdružení Klub 1938-Četnická stanice Habersbirk a občanské sdružení Společnost přátel
vojenské historie připravily ve dnech 20. – 22. září ve spolupráci s městem Habartov a Městským kulturním
střediskem Habartov a pod záštitou hejtmana Karlovarského kraje několik akcí, které měly tuto dobu
a dobu následující připomenout.
