13
časopis obyvatel a přátel Sokolovska
Ve Falknově
Zakrátko vlak zastavil na falknovském nádraží. Díky četnickému doprovodu přešli i most přes
Ohři, na němž mělo své kontrolní stanoviště polní četnictvo a každého kontrolovalo, ani se nenadáli
a vešli do nějaké továrny (dle všeho to byla chemička). V kanceláři je přijala žena, které četník řekl,
že přivádí tři české dělníky, kteří při bombardování přišli o všechny doklady a kteří se u něj včera
přihlásili s tím, že chtějí dále pracovat pro Říši, načež on si vzpomněl na ni, že potřebuje pracovní
síly, tak je přivedl.
Četník se předpisově rozloučil s paní a než opustil místnost, trčil ještě Jiřímu Lamplovi
několikamarkovou bankovku. Na dřevěném baráku, kam byli vzápětí posláni, nemohli uvěřit
svému štěstí a přemýšleli, proč se četník tak zachoval. Závěr byl jasný – vytvářel si alibi, měl jména
i s adresami jako důkaz, že koncem války pomohl třem židovským uprchlíkům.
Ubytovna byla prázdná, směna ještě neskončila. Podařilo se jim vyměnit své koncentráčnické
hadry za pracovní oděvy, takže už nebudili takové podezření.
Psal se 17. duben 1945 a Sokolov se stal poprvé cílem rozsáhlého leteckého bombardování. Když
začaly houkat sirény, běželi se schovat s ostatním továrním osazenstvem do krytů, jež byly vykopány
v přilehlé stráni. Tam bez újmy bombardování přečkali. Jaroslav Kraus vzpomíná, že ve sklepení
usnul a probudil se až ráno. To ráno se na baráku, který nebyl zasažen útokem, všichni tři přátelé
setkali a následně se rozhodli, že se vydají do města.
Procházeli kolem trosek a rozhodli se, že zajdou na radnici, neboť toto byla vhodná příležitost, aby
získali tolik potřebné doklady. Úředník, který je přijal, vyslechl jejich příběh o vybombardovaných
českých dělnících, nechal je vyplnit nějaké formuláře a následně jim vystavil potřebné doklady
a dokonce vydal potravinové lístky na brambory, tuřín a margarin. Pan Kraus dodnes uschovává
onu listinu na jméno Jaroslav Krátký, potvrzenou falknovským starostou a policejními orgány
a opatřenou razítkem s říšskou orlicí s hákovým křížem, která židovským uprchlíkům (i koncem války
mnozí vnímali Židy jako něco podřadného, co nemá právo žít!) otevírala nové možnosti.
„Po pěti
letech máme policejní doklad na to, že jsme lidé, a k tomu s německou orlicí.“
S pocitem uspokojení se vydali zpět k továrně. Nedaleko mostu však narazili na sevřený útvar,
v němž s hrůzou poznali vězně z jejich transportu i strážné, které taktéž dobře znali a kteří znali je.
Okamžitě usoudili, že další pobyt ve městě i s náležitými doklady je pro ně nebezpečný. Vrátili se
na náměstí, na potravinové lístky i za peníze od olovského četníka nakoupili vše, co se dalo sehnat,
a se zásobami se vrátili na ubikaci v továrně. Do noci na kamnech vařili brambory a zapékali je
do táborových jídelních misek. Časně ráno 19. dubna opustili Sokolov a vydali se po silnici směrem
na Karlovy Vary, směrem do Čech.
Silnice byla silně frekventovaná jak vozidly tak pěšími, takže si jich po celou cestu nikdo nevšímal.
Prošli Loktem, a když se dostali nad Karlovy Vary, viděli, že k nebi stoupá vysoký sloup hustého
černého kouře. Ten den byly ničivě bombardovány Rybáře včetně Horního nádraží.
V Karlových Varech se na ně opět usmálo štěstí, neboť narazili na nákladní auto, které neslo
na dveřích český nápis: „M. Figlovský, Mikulandská ulice č. 4, Praha“. Po krátkém česky vedeném
rozhovoru jim řidič naznačil, aby vylezli na korbu, kde pod plachtou byl náklad dřevěných desek.
Vyjeli, ovšem nikoliv do vnitrozemí, ale vzhůru do Krušných hor. Cílem byla pila
v Johanngeorgenstadtu, kde vyložili náklad a rychle se vrátili pod plachtu na prázdnou korbu. Ráno
byli opět v Karlových Varech. Řidič nabral ještě další pasažéry, pak konečně náklaďák na dřevoplyn
s těžkým supěním zdolal serpentiny z Karlových Var a pomalu zamířil směr Praha.
Vůz jel pomalu i po rovině, cesta byla dlouhá, s mnoha přestávkami, několikrát se utíkali schovat
před letadly. 24. dubna 1945 vystoupili na Bílé Hoře, byli doma.
