12
SOKOLOVSKO
První noc na svobodě přečkali a raději
se rychle vzdalovali od nebezpečné
společnosti. Šli opět údolím potoka,
když se po čase náhle na stráni objevilo
osamělé venkovské stavení. Jirka Lapl
si první dodal odvahy a záhy zjistil, že
dům je v tuto chvíli obýván německy
hovořící ženou se dvěma malými dětmi.
Selka každému ukrojila z pecnu krajíc
chleba a namazala jej vrstvou pravého
sádla. Po dlouhé době nějaké jídlo.
Byli si vědomi toho, že paní domu má
možná větší strach než oni a hlavně, že
ona si uvědomuje, že se jedná o uprchlé
vězně, o nepřátele říše. Nezdržovali se
a ještě s krajícem v ruce stavení opustili.
Krátce na to se setkali s mužem neurčitého věku a podivného chování, z něhož usoudili, že se jedná
o venkovského blázna. Nebyla s ním domluva, nebylo jasné, jak se zachová. Spěchali co nejdál od blázna,
selky, trati a údolí, takže je opět pohltil neznámý hluboký les.
Únava, hlad, chlad a nejistota omezovaly jejich pohyb. Odpočívali v houští, ztratili pojemo čase. Vymýšleli
si svou vylhanou minulost, podle níž měli být českými dělníky, kteří se vrací z Říše, kde při bombardování
přišli o veškeré doklady. Zkoušeli se navzájem ze svých smyšlených životopisů. Místem narození měl být
Hodonín, o němž věděli, že už je v moci sovětské armády, jména vymýšleli podobná původním – Jaroslav
Kraus zvolil jméno Krátký, Lampl se stal Lamačem a Pekárek Procházkou.
Postupovali dále, opakovali si své smyšlené životopisy a postupně se dostali zpět k údolí, kde vedla hlavní
trať. Náhlý pískot lokomotivy je o tom dostatečně ujistil. Byl to civilní vlak a jeden z vagónů byl označen
oprýskanou tabulkou s nápisem PLAUEN – FALKENAU. Konečně znali směr, údolím podél trati do Falknova,
do vnitrozemí.
Zmoženi vyčerpánímnebyli schopni domyslet možné důsledky, vyrazili po cestě vedoucí souběžně s tratí.
Přes záda měli přehozené deky, aby nebyly vidět vystřižené čtverce, v ruce drželi klacek a nesli si misky.
Za zatáčkou byla cesta přehrazena zátarasem hlídaným ozbrojenými příslušníky Volkssturmu.
„Najednou se
ozvalo ‚Stůj! Ruce vzhůru!‘ Asi deset pušek čouhalo z té barikády přímo na nás tři amy tam stáli jak tři apoštolové
s těma klackama v ruce. Papíry! Neměli jsme žádný, tak ten velitel vybral jednoho domobrance, aby nás odvedl.“
Starý „folkšturmák“, který měl stejné problémy s pohybem jako oni, je dovedl na četnickou stanici
do Oloví a předal místnímu četníkovi. Ten na starém psací stroji začal zapisovat jejich výpovědi. Odvyprávěli
své naučené historky, ale záhy bylo jasné, že jim nevěří. Netrvalo dlouho a donutil je uvést pravé jména
a skutečné adresy. To už propadali zoufalství, neboť si plně uvědomovali, že on ví, že má před sebou
židovské vězně, kteří uprchli z transportu. Když četník dokončil své záznamy, přikázal jim vstát a vyvedl
je ze stanice. Šli večerním městečkem. K jejich velkému překvapení se zastavili v místním hostinci, kde jim
nechal od výčepního natočit do misek pivo a koupil jim kousek chleba. Pak je odvedl do místní továrny, kde
je zamkl v betonovém protileteckém krytu.
„Tak toto je poslední noc v našem životě!“
Všichni tři mysleli na to samé a ze zoufalství je brzy ráno vytrhl
stejný četník, který je vyvedl ze sklepa. Ovšem nikoliv před popravčí četu, nýbrž na nádraží. Nastoupili
do vlaku a četník se na ně obrátil s otázkou:
„Pojedeme do Karlových Varů na gestapo, nebo do Falknova
na pracovní úřad?“
Odpověď byla rychlá a jednoznačná, když trojhlasně zaznělo:
„Falknov!“
Chemické závody v roce 1945. V popředí se nachází ubytovny pro
dělníky, v nichž zřejmě přespali naši uprchlíci. (archivWaltera Kämfa).
