11
časopis obyvatel a přátel Sokolovska
a jako zkušení strojaři byli s další stovkou„odborníků“ vybráni do jakéhosi lipského transportu. Ačkoliv
neměli tušení, co je čeká, logicky před nastávající zimou usoudili, že pokud by se jednalo o práci
v továrně a pod střechou, naskýtá se větší šance na přežití, než pokud by měli zůstat v Osvětimi, či
pokud by byli posláni na práci v dolech či na mnohá venkovní pracoviště.
Po šesti týdnech konečně opustili největší tábor smrti. I těch šest týdnů vzhledem k hrůzným
podmínkám a nedostatečné stravě je stálo značné množství sil. Vlak se stovkou vězňů opravdu dorazil
do Lipska a pokračoval ještě několik kilometrů do městečka Meuselwitz, kde byla při muniční továrně
firmy HASAG zřízena pobočka koncentračního tábora Buchenwald.
Práce samotná nebyla příliš náročná, což se ale o celkových podmínkách v táboře říci nedá. Dlouhé
směny, vyčerpávající nástupy, zima a neustálý hlad ubíraly vězňům poslední zbytky sil. Někteří zemřeli,
ostatní přežívali jen taktak a doufali, že vydrží do konce války.
12. dubna 1945 přišel rozkaz k evakuaci tábora. Vězni z přistaveného vlaku nejdříve vyložili uhlí
a následně byli do uprázdněných vagónů sami nahnáni. Jen s tím, co měli na sobě, a dekou a kouskem
chleba vyrazili na jih. V Plauen nabral transport východní směr a vlak začal stoupat do Krušných hor.
Projeli Klingenthalem a zakrátko se ocitli na území bývalého Československa. Zanedlouho začal vlak
zpomalovat, až zastavil na odstavné koleji kraslického dolního nádraží.
Vězňům bylo povoleno opustit vagóny. Někteří si rozdělali ohníčky, aby se alespoň trochu ohřáli,
někteří sháněli cokoliv k jídlu. Všichni čekali. Do toho se ze směru od Falknova přiřítil vojenský vlak,
jenž se vzápětí stal terčem leteckého náletu. Bylo 15. dubna večer a v této chvíli začal útěk Jaroslava
Krause a jeho druhů.
Útěk
V nastalém zmatku výbuchů se vězni ve snaze zachránit se rozprchli.
„V ten okamžik nefunguje mozek,
to je vteřina rozhodnutí. Jindra mne chytil za ruku, přeskočili jsme příkop u trati a utíkali do prudké stráně.
Využívali jsme keřů a kamenů a běželi stále výš. Najednou jsme slyšeli výstřely. V široké rojnici se k nám blížili
hoši z Hitlerjugend, něco vykřikovali, zaléhali a stříleli o sto šest. Oni byli lovci a my lovná zvěř. Teď teprve
začal běh o život. Přískokama vzhůru. Najednou jsem běžel sám směrem k hustému porostu smrků, tam jsem
padl a rozhlížel se, kde vlastně jsem. Hluk výstřelů se zdál najednou hodně vzdálen. Běžel jsem dál k vyšším
stromům, kde jsem se zcela náhle srazil s Jirkou Lamlem a Frantou Pekárkem ze sousedního táborového
baráku.“
Tak vzpomínal Jaroslav Kraus na počátek útěku.
S bratrem se nesešli. Ten byl vrácen zpět do transportu a nakonec deportován zpět do Terezína, kde se
však nakazil tyfem a v červnu 1945 zemřel.
Nutno poznamenat, že většina vězňů se rozprchla nikoliv ve snaze uprchnout, nýbrž uniknout zkáze
bombardování. Zubožené lidské trosky si uvědomovaly, že v cizím a nepřátelském prostředí nemají mnoho
šancí. Navíc jsou zaznamenána svědectví, kdy vězně nenaháněly a nechytaly jen ozbrojené složky, nýbrž
i místní lidé ozbrojení loveckými puškami, kteří několik uprchlíků chytili a vrátili zpět do transportu.
Tři uprchlíci se museli rychle rozhodnout, co podniknou dál. Buď se vrátí do transportu vstříc nejisté
budoucnosti, nebo vyrazí směrem k ještě nejistějším zítřkům vystavujíce se riziku, že v případě dopadení
budou jako uprchlí vězni popraveni. Po krátkém rozhodování se zvolili druhou variantu.
Hustý dým jasně označoval místo, od něhož se snažili lesem dostat se co nejdál. Sil ubývalo, začalo
se smrákat, tak podél nějakého potoka sešli do údolí, kterým procházela železniční trať. U ní narazili
na domek, v němž se topilo a v němž zaznamenali několik spáčů. Byli tak vysíleni, že padli na zem
a okamžitě usnuli. Ráno se naštěstí probudili dříve a nepozorovaně domek opustili. Poznámka naštěstí
je na místě, neboť si všimli, že pověšené kabáty byly značeny zelenými šípovými kříži. Možná šlo
o Maďary na útěku z práce v Říši, ale oni neměli pražádnou chuť to nějak podrobněji zjišťovat.
