10
SOKOLOVSKO
vlažný“. Jaroslav byl druhorozeným
synem, starší bratr Jindřich se narodil
roku 1920.
Oba bratři měli běžné zájmy
mládeže z typických středostavovských
měšťanských rodin, sportovali, byli
aktivními členy skautského oddílu.
Oba navštěvovali vinohradské reálné
gymnázium,
které
ovšem
stačil
absolvovat pouze Jindřich, neboť
po
březnové
německé
okupaci
a vyhlášení Protektorátu Čechy a Morava
propukla naplno perzekuce židovských
spoluobčanů. Jaroslav stačil absolvovat
septimu, ale v září 1939 byl vyloučen,
nicméně oktávu mohl dálkově dokončit
v Brně, kde ještě chvíli zůstalo v provozu
jediné gymnázium v Protektorátu určené židovským studentům. Tam také úspěšně složil maturitní zkoušku.
Rodinu zasáhla diskriminační opatření. Otec, původně obchodní zástupce, nesměl pracovat, bratr
Jindřich, vyloučený ze studiamedicíny, působil jako pomocná síla v lékárně a Jaroslav nastoupil do závodu
Antonína Prokopce, který ve své dílně na výrobu kamen (získal zakázku pro německou armádu) poskytl
zaměstnání řadě Židů. Jaroslav pracoval nejdříve jako kancelářská síla, po zavedení povinnosti nosit žluté
hvězdy jako kovodělník v provozu.
V srpnu 1942 byl Jaroslav deportován do Terezína, kam dorazil transportem BA-343 10. srpna, tudíž
v den svých dvacátých narozenin. Ubytován byl v Sudetských kasárnách a hned druhý den poslán na práci
při stavbě vlečky z Bohušovic do Terezína. Přihlásil se jako betonář, což byla sice fyzicky značně náročná
práce, ale vzhledem k tomu, že pracoval s civilními zaměstnanci, se takto mohl dostat k potravinám,
jichž byl v ghettu nedostatek, a také mohl po nějaký čas udržovat styky s domovem. Jako betonářský
„odborník“ pracoval po celou dobu svého terezínského pobytu. Pro zajímavost uveďme, že se podílel
i na stavbě místního krematoria.
V Terezíně se setkal s celou řadou známých a příbuzných a nakonec i s bratrem Jindřichem. Ten sice
dostal předvolání již v lednu 1942, ale byl poslán na statek v Lípě u Havlíčkova Brodu, takže se bratři
setkali až po mnoha měsících. Pro úplnost dodejme, že otec byl do Terezína deportován až v lednu 1945
a dočkal se tam osvobození. Se svými syny se minul o několik měsíců.
Na podzim 1944 vypravili Němci z Terezína celou řadu transportů, v nichž převažovali mladí muži.
Deportace se nevyhnula ani bratrům Krausovým, kteří byli společně zařazeni do transportu EL-1255,
jehož cílovou stanicí byla Osvětim, respektive Osvětim II – Březinka.
Oba bratři prošli selekcí. Jako mladí a zdraví muži nebyli posláni rovnou na smrt, ale měli být využiti,
aby svou prací ještě posloužili hroutící se Třetí říši. Museli odevzdat všechny věci, byli ostříháni dohola
a byly jim přiděleny vězeňské šaty. V té době to již nebyly známé pruhované hadry, nýbrž civilní šaty
po předchozích vězních, které byly upraveny tak, že saku či kabátu byl na zádech vystřižen čtverec látky
a nahrazen pruhovaným dílem, aby bylo jasné, že nositel je vězněm koncentračního tábora.
V Březince byli ubytováni v takzvaném cikánském táboře, jehož osazenstvo bylo krátce před jejich
příjezdem kompletně povražděno v plynových komorách. Hned druhý den při evidenci s vědomím, že
jsou požadováni odborníci do strojní výroby, oba bratři uvedli, že se vyučili ve známé pražské firmě Praga
Rodina Krausova 1924 (osobní archiv Jaroslava Krause, poskytnu-
to pro potřeby USC Shoah Foundation).
