9
časopis obyvatel a přátel Sokolovska
a později i německými nápisy. Zda to způsobila jeho odlehlá poloha, či to, že nebyl před válkou už aktivně
využíván, to je otázka, na kterou zná odpověď jen minulost. Jak inventář, tak písemnosti z původní
krásnolipské synagogy, stejně jako zdejší matriky, byly už počátkem 20. století předány do správy synagogy
sokolovské. Veškeré krásnolipské matriky ovšem ještě před osudnou nocí byly povinně odevzdány
na falknovský landrát, čímž se „zachránily“. Ale budova někdejší synagogy i zbytky několika dřevěných
židovských domů pak v šedesátých letech také nenávratně zmizely pod hladinou vodní nádrže.
Až v Sokolově půjdete ulicí Maxima Gorkého, povšimněte si nenápadné mramorové desky poblíž
vchodu do lékárny na boční zdi lékařského domu proti budově základní školy. Vedení města ji zde spolu
s karlovarským rabínem Samuelem Abramsonem umístilo 30. května 2002. Je jedinou vzpomínkou nejen
na zničenou sokolovskou synagogu, ale i na to, že v celém regionu kdysi žila řada obyčejných lidí, kteří se lišili
toliko vírou.Vírou, která se stala prokletím. A předehrou jejich nebytí byly právě události, které obsahují dnešní
torzovité úryvky. O momentu, kdy v jednom podzimním odpoledni k nebi vzlétly jasné ohnivé jiskry. A přece
symbolizovaly soumrak nejen listopadové noci, ale i temno pro zdejší židovskou existenci a budoucnost.
Helena Kavková
Po proudu Svatavy za svobodou
Vzhledem k tomu, že koncem války byl náš region stále ještě relativně klidným zázemím, jehož
se válečné operace teprve měly dotknout, a že údolím Ohře vedla dosud neporušená a tudíž hojně
využívaná železniční trať, což platí i pro kraslickou dráhu, tak přirozeně stoupala intenzita využití
těchto dopravních cest. Prioritním bylo zcela pochopitelně využití pro vojenské účely, ale přibývalo
též transportů vězňů, kteří byli evakuováni z koncentračních a pracovních táborů, k nimž se blížily
spojenecké armády, do míst, kde svou otrockou prací ještě měli prospět tisícileté říši v agónii. A to
nepočítám ještě řadu pochodů smrti, jejichž trasy též mnohdy protnuly náš region.
Nás ovšem bude zajímat jeden konkrétní vězeňský transport, vypravený 12. dubna 1945 z pobočky
buchenwaldského koncentračního tábora Meuselwitz, který i se svým zuboženým lidským nákladem
zastavil o tři dny později na dolním nádraží v Kraslicích. K večeru bylo nádraží bombardováno
a nastalý zmatek využila řada vězňů k pokusu o útěk.
Milovníkům literatury se zcela jistě vybaví, že v dobytčích vagónech zmíněného transportu se
nacházel a tudíž bombardování zažil i známý spisovatel Arnošt Lustig. To je ovšem jiná kauza.
V neznámém prostředí neměli zubožení, zesláblí a vyhladovělí vězni mnoho šancí, přesto byli
někteří uprchlíci úspěšní. Jedním z těch, jejichž útěk měl šťastný konec, byl i Jaroslav Kraus, jenž
nám zanechal nesmírně zajímavé svědectví o cestě za svobodou, kterou absolvoval ještě se dvěma
spoluvězni, Jiřím Lamplem a Františkem Pekárkem, a jež začala právě onoho dubnového večera
v Kraslicích.
Nežli se seznámíme s vězeňskou anabází spojenou s údolím řeky Svatavy a Falknovem,
připomeňme si ve stručnosti okolnosti, jež přivedly Jaroslava Krause mezi řady vězňů.
Z Prahy přes Terezín, Osvětim, Meuselwitz do Kraslic
Jaroslav Kraus se narodil 10. srpna 1922 v Praze do„smíšeného manželství“ (použijeme-li terminologii
uplatňovanou rasovými zákony v období protektorátním). Otec byl židovského vyznání, maminka
nikoliv. Dle vzpomínek, se sice v rodině dodržovaly židovské svátky, ovšem přístup k víře byl „dosti
