Page 43 - Sokolovsko-2

A jako např. dodnes ve Slovinsku nese maska název tajfl, i v našem Karlovarském kraji chodili pře-devším St. Nikolaus s teufelem, tedy Mikuláš s čertem a zmíněny byly i názvy knecht Ruprecht (někde Mikuláš, jinde umouněnec s metlou) a krampus. A krampuse a Zempera uvádí i uznávaný karlovarský historik S. Burachovič. Postava Zempera (Cempra) ale byla tehdy známa v Úbočí na úpatí Slavkovského lesa spíše jako dobrý domácí duch a až později se přešlo na čerta, jinde v kraji představoval cempr bytost obalenou hrachovinou, žebrající dary, o níž se říkalo, že páře neposlušným lidem břicho a střeva věší po plotech. Každopádně se u nás věřilo a držel zvyk po štědrovečerní večeři nosit zbytky jídla Cem-provi, též medvědovi, v Perninku Meluzíně na usmířenou. Dr. Burachovič zaznamenal z našeho kraje i poněkud drsnější říkanky chlapců, kteří s despektem provokovali slovy: „Mikuláši, co ty po mě chceš, popadnu tě za čepici, vyrazím tě ze světnice“. A od ztrestání neposlušných byl právě čert.

Tajemné bytosti Mikulášů a čertů byly v dějinách lidstva nesčetněkrát vyobrazeny a jsou častým námě-tem pro mnohá díla, avšak jednou z nejstarších dobových fotografií je ta ze Zhoře u Milevska z roku 1911. Pro etnologa velmi cenný je zde právě motiv střetnutí „dvou světů“ a setkání těchto postav ve starém a novém ustrojení. Vedle sebe tak stojí dnešní kostýmy a Mikuláš, anděl/slaměník a čert, ustrojení po-staru ve slaměných suknicích a pláštích se špičatou čepicí, kde čert v dřevácích drží dvouzubou vidlici od pece z černé kuchyně, přes obličej je zahalený černou krajkou a ovázán je hrachovinou. Což tedy může evokovat asociaci s Zemperem v Úbočí a jinde v Karlovarském kraji (viz. výše), avšak všeobecně dostupná sláma, hrachovina či rákos sloužily primárně k ochraně proti dešti a později se staly před-lohou ke kostýmům rozličných slamáků, slaměných, pohřebenářů, slaměníků a pro právě homolovi-té slaměné čepice i Mikulášů. Takovýchto spojitostí lze však vysledovat více a např. oni valašští čerti ve slaměných suknicích a maskách s kožešinovými růžky se velice podobají pošumavským masopust-ním postavám „židů“ v okřídlených kožešinových kuklách. Liší se krajově, zároveň však všude vycházejí z jednoho a stejného základu.

Vedle vánočních a velikonočních zažitých tradic je tak dodnes naštěstí ta svatomikulášská nejen na Sokolovsku stále živá a českomoravskému lidu ji nevezmou ani neohrozí už žádní Dědové Mrázové, ani Santa Clausové, Pére Noelové, Jultomteové a další…