Page 15 - Sokolovsko-2

jim však nezdařilo. Alois Peyr byl samozřejmě u toho: „Pro případ, kdyby hořelo, tak jsme tam měli sekeru, lopatu, nějaký kbelík na písek a takovéhle věci, tak jsem tam popad tu sekyru nebo krompáč, já už přesně nevím, běžel jsem k té brance a snažil jsem se jí rozbít, protože byla zamčená samozřejmě. Praštil jsem do ní ale jen dvakrát nebo třikrát.“

Na vzpouru si vzpomíná jeden z tehdejších vězňů Josef Sejkora: „Šli a vyvrátili plot u toho trestního baráku, prostě bylo zle. Křičeli hesla: Už nikdy za ostnaté dráty! Armáda jde s lidem, my jdeme s armádou! Věděli jsme, že bude zle. Domlouvali jsme se, co budeme dělat. Já jsem povídal: ‚Nejlepší bude, když budu v posteli.‘ A asi tak v devět hodin večer jsem viděl, že rozmisťují kulomety na věže.“

Velitel nadporučík Vašíček byl nucen povolat vojenskou jednotku, která nakonec i s použitím va-rovných výstřelů do vzduchu vzpouru potlačila. V nastalém vyšetřování a zjišťování hlavních orga-nizátorů vzpoury uvázl v síti vyšetřovatelů i Alois Peyr, jenž ke svému trestu dostal v lednu 1956 za spoluúčast na vzpouře dalších osmnáct měsíců navíc a byl převezen do plzeňské věznice Bory. V roce 1960 vyhlásil prezident Antonín Novotný velkou amnestii, díky níž se na svobodu dostaly stovky a tisíce politických vězňů. Ne všichni, někteří museli ve vězení setrvat i nadále. I Alois Peyr si musel ještě na návrat do civilního života počkat, propuštěn byl až v roce 1962. Nevěděl, kam má jít, rodiče mu již zemřeli, a tak vyrazil za sestrou, která se mezitím provdala za důstojníka Státní bezpečnosti. Hledal ji po domě, ptal se sousedů, až mu jakási žena řekla, že přivolá manžela, který bude určitě vědět. A Peyr pak málem omdlel, protože před ním stál jeho brutální vyšetřovatel z roku 1954. „V kriminále bych přísahal, že ho zabiju, až ho potkám bez pout. Ale neudělal jsem nic, prostě jsem šel pryč.“ Odešel do Prahy, kde si našel práci topiče na vltavském parníku, později začal pracovat v Ústí

nad Labem jako redaktor závodního časopi-su Vodohospodářských staveb. Za několik let se oženil a zplodil dvě děti.

Po krátkém uvolnění režimu v šedesátých letech však přišel srpen 1968 a s ním návrat toho, co Alois Peyr dobře znal. V listopadu ještě stačil uveřejnit v závodním časopise přílohu Kočičina, plnou vtipů o sovětských vojácích a komunistech, poté mu ovšem za-čala opět hořet půda pod nohama. Využil tedy povolení ke krátkodobé návštěvě přá-tel v Rakousku v lednu 1969 a rozhodl se, že se s rodinou do Československa již nevrátí. Vzhledem k tomu, že Rakousko leželo příliš blízko jeho okupované vlasti a Alois Peyr vě-děl, že totalitní režimmá dlouhé ruce, zamířil na opačný konec světa – do Austrálie. Zde se snažil najít práci, přičemž prošel několika zaměstnáními, až začal dle vlast-ních plánů stavět domy. Prorazil, vydělal peníze, zabezpečil sebe a rodinu, a – dostal nápad, že si koupí jachtu. Nechal stavařiny a na své jachtě ujel čtyři tisíce kilometrů. Na moři, pryč od lidí, obklopen tichem našel sám sebe. „ Po návratu mi museli dát čtyřná-