Page 12 - Sokolovsko-2

odporu vůči komunistickému reži-mu se rozhodli, že ještě před útěkem uskuteční nějakou akci, kterou by dali systému a jeho představitelům ale-spoň trochu najevo, že vedle masy těch, kteří buď souhlasí, nebo mlčí, jsou tu i ti, kteří mají názor zcela od-lišný. A chtěli, abych jejich názor byl pořádně slyšet, a to doslova. Jan Kuhn často pracoval pod zemí a vyznal se také v trhavinách a práci s nimi. A také věděl, kde se taková tr-havina skladuje. Tajně tak dokázal ze

svého pracoviště vynést několik svazků průmyslové trhaviny Astralit (vyměnil je za lahev rumu), jež hodlal se svým přítelem použít k útoku na nějaký symbol režimu. Vybraným cílem se stala socha Ven-delína Zdrůbeckého Bojovník od Sokolova, která byla umístěna na tehdejším Švermově náměstí. Soko-lováci říkali této soše „Davajčasy“, neboť napřažená ruka bojovníka směřovala k budově, kde tehdy bylo umístěno hodinářství, a přezdívka také měla odkazovat na oblíbenou činnost některých sovětských vojáků z konce války. Socha stanula na svém místě roku 1951 a bronz, z něhož byla ulita, pochází s vel-kou pravděpodobností také z pamětní desky americké armádě, která byla v listopadu 1945 odhalena na Starém náměstí. Oba tyto symboly časů a dějů nedávno minulých a dějin nechtěných se samozřejmě novému režimu nelíbily, a tak z nich nechal stvořit symbol časů nových.

Pravdou je, že socha má představovat československého, nikoliv sovětského vojáka, a jak známo, spousta československých vojáků, kteří v březnu 1943 bojovali či padli u ukrajinského Sokolova, nechtě-la mít s komunismem nic společného a bojovala jen za svobodu svého národa. Komunistický režim však dějiny přepisoval a měnil dle svého, a proto se i tito vojáci měli stát ikonami nově vykládané národní historie a přispět tak k utužení toho jediného správného a povoleného názoru a výkladu. Stejně tak tomu bylo i s naší sochou.

Jan Kuhn i Alois Peyr samozřejmě jen máloco mohli vědět o skutečnosti a pravdě, která se za sochou skrývala. Pro ně, stejně jako pro mnoho jiných obyvatel Sokolova, to byl prostě symbol systému, který

neměli rádi (ostatně oba horníci neby-li jedinými, kteří si ji vybrali za cíl svého útoku proti režimu – v srpnu 1968 roz-vášněný dav sokolovských občanů sochu na protest proti okupaci vojsky Varšavské smlouvy strhl a rozbil na několik kusů…). Proto se v noci na 19. března 1954 oba horníci tajně přiblížili k soše i s trhavi-nami. Jan Kuhn dával pozor, zda někdo nejde, a Alois Peyr zapálil roznětku u čtyř plechovek s výbušninou. Poté oba rychle utekli a vzápětí nastal výbuch. Nebyl zřej-mě příliš mohutný, socha zůstala na svém místě, i když byla poškozena. V okolních, dnes již neexistujících domech však vylét-