Page 11 - Sokolovsko-2

první protesty proti totalitnímu sys-tému, který však proti takovým pro-jevům nemilosrdně zasáhl. Zmírnění režimu tak bylo spíše jen jistou kos-metickou úpravou, kterou většina lidí postřehla jen velice okrajově. I z tohoto důvodu se dva hor-níci ze Sokolova, Alois Peyr a Jan Kuhn rozhodli, že svou zemi opustí a uprchnout do svobodného světa. Oba neměli komunistický režim příliš v lásce. Alois Peyr jako desetiletý zažil příjezd americké armády do Plzně, což mu o několik málo let později přineslo problémy ve škole, neboť nemohl souhlasit s ná-zory svého učitele, který tvrdil, že naši republiku osvobodila pouze Rudá armáda. Tehdy malý Lojzík poznal, že není něco v pořádku. No a když chtěl po dokončení sokolovské hornické školy jít roku 1952 studovat Vysokou školu báňskou v Duchcově, ale režim mu to z třídních důvodů neumožnil, názory se mu zcela vyjasnily . „To nebyl nějaký intelektuální odpor, ale osobní zkušenost. Třeba když jsem nastu-poval do učení, tak jsme jeli na rekreaci a já dostal za úkol udělat nástěnku. Tak jsem na ni nalepil různý fotky hereček, jenže přišel vychovatel a začal ječet, abych to sundal, že to není politicky uvědomělý. Odmítl jsem a spolužáci mě na jeho pokyn seřezali… Ten komunistický systém se mi zdál strašně nespravedlivý, nevyhovoval mi, vůbec se mi nelíbilo, že mi někdo pořád diktuje, co mám dělat. Tvrdili mi, že jsem něja-ké nedůležité kolečko a mám pracovat pro blaho ostatních, pravděpodobně těch nahoře. Jenže já jsem to viděl úplně jinak, myslel jsem si – a myslím si pořád – že můj život je výjimečný a jedinečný, že je jen na mně, jak ho prožiju… ,” vzpomíná po letech na další z důvodů odporu k systému.

Již v prosinci 1953 se proto oba pokusili u Kraslic překročit státní hranici do Německé demokratic-ké republiky, se zřejmým úmyslem dojet do Berlína a proniknout do jeho západního sektoru, který tehdy ještě nebyl tak střežen jako v pozdějších letech. Zajímavostí je, že stejnou cestu volila při svém známém útěku skupina bratří Mašínů.

Při prvním pokusu je však chytila hlídka východoněmecké pohraniční stráže a předala českoslo-venským kolegům. Než je však pohraničníci stačili legitimovat a dovést na stanici, oba se jim vysmekli a utekli. „V jednu chvíli, když jsme šli vedle takového srázu, jsem chytil Honzu za bundu, strhnul jsem ho, sjeli jsme po sněhu a zdrhli. Pamatuju si, jak hvízdaly kulky… Honza měl pak prostřelenou bundu, ale ne-byl ani škrábnutej,“ vzpomíná Alois Peyr na dramatické chvíle prvního pokusu o útěk.

O několik dní se pokusili o přechod znovu, ani tentokrát jim však nepřálo štěstí a byli zadrženi česko-slovenskými pohraničníky. Nepomohly jim výmluvy, že si spletli vlak a místo do Chlumu Svaté Maří do-jeli do Kraslic, kde zabloudili, a tak skončili ve vyšetřovací vazbě. Po dvou týdnech však byli propuštěni, neboť jim prokuratura jasný úmysl opustit republiku nedokázala. Zřej-mě k tomu napomohla i skutečnost, že byli oba horníky, tedy zaměstnan-ci profese, kterou komunistická vlá-da upřednostňovala a potřebovala. Přesto, že se jim první pokus ne-povedl, se však nevzdali a nadále toužili uniknout ze země, ve které již žít nechtěli. Vzhledem k jejich