Page 32 - Sokolovsko

Ty nám však nenahradí bezprostřední kontakt s těmi, kterým bylo dáno přežít a setkání s nimiž bývá nezapomenutel-ným a neopakovatelným zážitkem pro ty, kteří chtějí naslouchat. Pro studenty soko-lovského gymnázia a sokolovskou veřejnost byl jistě takovým neo-pakovatelným dnem 10. květen 2012, kdy do So-kolova zavítala paní Eva Erbenová, která od roku 1948 žije v Izraeli, avšak občas přijede i do svých rodných Čech. Paní Eva se narodila s příjmením Löwidtová

a je židovského původu. Ve svých 11 letech byla i s rodinou deportována z Prahy do Terezína a odtud do Osvětimi. I když zde pobyla jen tři týdny, dojmy ze setkání s andělem smrti doktorem Mengelem či obrazy kouře z krematorií v ní navždy zůstaly. S maminkou Martou byly poté transportovány do tábora Schlesiersee, odkud se koncem ledna 1945 vydaly při pochodu smrti na svou strastiplnou pouť. V břez-nu došly za nezměrných útrap do bavorského tábora Helmbrechts, odkud 13. dubna putovaly dál, směrem do Čech. 17. dubna došly do koncentračního tábora ve Svatavě, kde značně vysílená maminka Marta zemřela. Přímo před očima své čtrnáctileté dcery Evy. „ ‚Evičko, já už dál nemohu‘. Políbila mě a z jejích očí mi bylo vše jasné. Cítila jsem to, ale rozum se vzpínal uvěřit. Nepřestávala jsem k ní mluvit, jako kdybych nevěděla, že jsem maminku právě ztratila. Když rozdávali chleba, nevšimli si, že maminka už nežije, a hodili porci také k ní. Snědla jsem oba krajíce.“

Ráno 19. dubna se pochod vydal dále, směrem na dnes již zaniklé město Čistá ve Slavkovském lese. Zde navečer se malá Eva uchýlila do stodoly a zahrabala do sena, a když se ráno probudila, byli všichni pryč. Prostě na ni zapomněli… Vydala se tedy na cestu neznámou krajinou a asi po čtyřech dnech se ocitla v Postřekově na Domažlicku, kde se jí ujala místní česká rodina Jahnů, která ji skrývala až do konce války.

Na své neuvěřitelné zážitky a na to, že jí bylo osudem dovoleno přežít, vzpomíná paní Eva dodnes jako na něco vzdáleného, neskutečného, avšak bohužel pravdivého. Dvacet let se o tom nikomu nezmí-nila, až když s manželem navštívili v roce 1967 Československo a zajeli do Postřekova, začala paní Eva o své minulosti mluvit. A činí tak naštěstí dodnes, aby lidem dnešní doby i dob budoucích předala své svědectví o tom, že někdy je vskutku „Člověk člověku vlkem…“

Na základě jejích zážitků vzniklo také několik knih v různých jazycích (Sen, Escape Story, Man hat mich vergessen...) a byl natočen hraný dokument O zlém snu.