Page 23 - Sokolovsko

poněvadž pocházeli ze sudetského území, nebyli de facto protektorátními příslušníky. Avšak tím, že před terezínskou internací žili tři a půl roku v Praze, za ně byli uznáni. A proto konečným výběrem nakonec také prošli. Definitivně tak bylo vybráno 1 200 Židů, kterým byly jako obvykle doručeny písemné instrukce před cestou. Nebyli však výjimečně izolováni v tzv. „šlojsce“, kam byli vždy odjíždějící Židé noc před trans-portem přemístěni a izolováni od ostatních.

Pak nastalo pondělí 5. února 1945. Na pověstnou jednokolejku ve střeženém odjezdovém prostoru u Hamburských kasáren však tehdy nebyly časně ráno přistaveny dobytčí vagony, nýbrž vozy osobní. Při nástupu do vlaku také chybělo obvyklé řvaní a bití, naopak esesáci se prý chovali slušně. Další výjimkou bylo i to, že Židé tehdy dostali na cestu jídlo, což se nestalo u žádného z předchozích transportů. Tento byl označen „Ew“. Ovšem mezi odjíždějícími stejně panovala obrovská nervozita, poněvadž veškeré tyto ne-zvyklé náležitosti mohly být jen promyšlenou nacistickou kamufláží. A když jim byl druhý den vydán po-kyn, aby si všichni odpárali z oděvů žluté židovské hvězdy, zavládlo zděšení. Domnívali se, že byli oklamáni a že jedou, jako tisíce jejich souvěrců před nimi, také vstříc smrti. Avšak v ranních hodinách 7. února 1945 přejel transport švýcarské hranice u městečka Kreuzlingenu. Jenže švýcarské orgány odmítly vlak pustit dál, takže jeho „pasažéři“ strávili další den opět v nejistotě. Později se ukázalo, že Švýcaři nebyli o příjezdu transportu informováni, a chtěli jej proto poslat zpět. Následovala další blíže neznámá jednání, jejichž vý-sledkem bylo povolení k vjezdu do země. Nicméně terezínský transport byl umístěn nejprve do karantény v St. Allenu, pak byl přesunut do uprchlického tábora v Adliswilu u Curychu a konečně byli terezínští vězni rozmístěni v ubikacích poblíž městečka Montreux. Stále byli vojensky střeženi, avšak všude dostávali pra-videlně slušnou stravu. Paní Rosa často vzpomínala na čaj, který za celý tříletý pobyt v ghettu ani jednou neměli, a tak úplně zapomněli, jak chutná. Všem však chyběla možnost jakéhokoliv kontaktu, nemohli totiž příbuzným či známým poslat jakoukoliv zprávu. Což jim na klidu rozhodně nepřidalo. V torzovité dokumentaci se našla zmínka, že švýcarské úřady chtěly všechny osoby z tohoto transportu přesunout do severní Afriky. Ale k tomu nakonec nedošlo. Naopak začalo jednání k jejich postupnému návratu pod ochranou Mezinárodního červeného kříže do ČSR. Hugo a Rosa Löwyovi se ze Švýcarska vrátili do re-publiky v červenci 1945. V osvobozené vlasti je ovšem čekaly samé smutné zprávy. Dozvěděli o smrti většiny nejbližších příbuzných. K nimmimo jiné patřily rodiny dvou sester paní Rosy, dále řada příslušníků rodiny Hönigovy z Kostelní Břízy, se kterými se často před válkou přátelsky stýkali. Symbol předválečné izraelitské komunity – sokolovská synagoga – byla vypálena, hrob Hugova otce i matky podlehl běsnění během Křištálové noci a po bývalých sousedech nezbylo vůbec nic. Jen hořký pocit osamělosti. Manželé tedy odešli nejprve do Anglie, kde si paní Rosa otevřela malý obchod, ve kterém prodávala vlastnoručně vyráběné krajky a záclony. Zbytek života potom strávili v rodině prvorozeného syna Roberta v USA, který se stal vicepresidentem železářské společnosti ASOMA. Pan Hugo zemřel v New Yorku 12. dubna 1957, jeho manželka potom 12. února 1970. Mladší syn Werner se ženou a dvěma dětmi se vrátil do republiky v roce 1949. Ale s Natálií si postupně přestali rozumět, takže došlo k rozvodu. Později se znovu oženil, ale toto manželství se ženou Májou už zůstalo bezdětné.

Co ještě říci závěrem? Zjištěné skutečnosti mají svůj širší význam. Mimo jiné totiž definitivně vyvracejí trvající domněnku, že během holocaustu se zachránili pouze dva sokolovští Židé, a to Egon Geiger a Erna Steinigerová. Po letech složitého prověřování lze doložit ještě další jména. A mezi nimi také právě manže-lé Löwyovi. Jejich záchrana má navíc svoji ojedinělost takřka v mezinárodním měřítku. A proto jsem jim věnovala tento příběh.