Page 21 - Sokolovsko

Pan Leopold Löwy se ženou Julií rozenou Buchsbaumovou se přistěhoval do našeho města v 70. letech 19. století ze Stružné (Giesshüblu). 25. 9. 1875 se jim narodil syn Hugo a postupně jejich zdejší kořeny sílily. Leopold se totiž stal představeným zdejšího židovského pohřebního bratrstva Chevra Kadiša a také patřil k iniciátorům založení sokolovského židovského hřbitova. A do jeho hlíny byl také k věčnému spánku ulo-žen. Rovněž Hugo našel ve Falknově domov, kam si přivedl manželku Rosu (narozená 28. 2. 1884 jako Rosa Schwarzová). Převzal po otci obchod s papírenským sortimentem a pohlednicemi. Pamětníci tvrdí, že se tato živnost nacházela v domě na zmizelém Růžovémnáměstí – Rosenplatzu č. 6, což není informace zcela prověřená, ale přítomnost této rodiny ve městě je jistá. Matrika potvrzuje, že v harmonickém manželství Löwyových se narodili čtyři potomci, ale dva brzy zemřeli včetně vytouženého děvčátka. Nicméně dva přeživši synové, žáci německé „centrálky“, byli velmi nadaní. To jasně signalizovalo, že rodinný obchod nebude jejich ambicím rozhodně zdaleka stačit. Starší syn Robert (nar. 26. 10. 1906), který byl technicky i jazykově nadaný, pokračoval ve vzdělání v Anglii, odkud se dostal do USA a tady začal s dráhou úspěšné-ho podnikatele. Mladší syn Werner se po ekonomických studiích stal významným obchodním zástupcem plzeňské Škodovky. Po mnichovskén diktátu opustil ilegálně republiku a přes Polsko se dostal do SSSR. Když Hitler vtrhl v červnu 1941 na sovětské území, byl Werner pověřen evakuací potravinářského kombi-nátu (někdy je uváděn cukrovar) do Kyrgyzie. Navíc zde potkal Natálii Stolarowou, se kterou se v roce 1942 oženil a žili tady až do roku 1949.

Rodiče v rodném Falknově měli sice k synům daleko, ale rozhodli se, že na stáří obchod prodají a v klidu tu dožijí svůj podzim života. Jenže osud rozhodl úplně jinak. Přivedl je na křižovatku antisemitismu, který je donutil v září 1938 odejít před záborem sudetského území do vnitrozemí. Ještě před tím zaniklo pohřeb-ní bratrstvo, v jehož čele stál jako poslední představený právě pan Hugo. Přechodným domovem se jim stal byt v pražské Biskupcově ulici čp. 15. Tady nastala kalvárie ústrků se stigmatem Davidovy hvězdy. Ale nadále je utěšoval fakt, že oba syny mají v bezpečí. Sami potom odjeli 7. května 1942 transportem „AAt“ do terezínského ghetta. I ve zdejších tvrdých podmínkách zasáhla příznivější náhoda. Pan Hugo se totiž po čase dostal do administrativního oddělení , jehož pracovníci patřili mezi tzv. nepostradatelné osoby, které byly i s rodinnými příslušníky chráněny před deportacemi na východ, které by pro oba manžele patrně znamenaly jistou smrt. Na podzim 1944, konkrétně od 28. září, však postihla ghetto mohutná lik-vidační vlna jedenácti transportů, které postupně odvezly v dobytčích vagónech 18 402 mužů, žen a dětí do Osvětimi. Drtivá většina skončila v plynových komorách, přežilo z nich pouze 1 574 osob. Ovšem i zby-lých 11 068 Židů v ghettu žilo den po dni ve strachu i hrůzách. Došlo kupříkladu k tomu, že někteří z nich museli začátkem listopadu zlikvidovat zdejší celé pohřebiště za valem ghetta a vysypat popel z téměř